Ještě k masu:
- Kočka je masožravec a nikoliv vegetarián.
- Její způsob trávení není zaměřen (na rozdíl od psů) na balastní látky.
- Potřebuje bílkoviny, tedy maso.
- Syrové maso je ideální, ovšem bojíme-li se nákazy, je vhodné je přemrazit.
- Pozor - zmražené maso je třeba zase ohřát na pokojovou teplotu, takže dáváme přednost čerstvému kvalitnímu masu (člověčímu). Nikdy ne vepřové.
- Kočka okamžitě pozná, že je maso závadné (a to i takové, které bychom si s nadšením udělali sami). Používám Felixe jako ochutnavače.
- Milujeme: ryby, hovězí, kuřecí, krůtí, z vnitřností pouze srdce (po jiných máme průjem), maličký kousek jater (kvůli převitamínování jen maličký).
- Můžeme některé konzervy.
- Vařeného se ani nedotkneme (Felix), nebo jen z mého talíře (Zuzanka).
- Můžeme sýr, olivy, jogurt, kondenzované mléko (podobá se kočičímu).
- Přílohy zásadně odmítáme (Felix), ale dáme si občas nějakou laskominu - třeba třenou bábovku (Zuzanka).
- Všechny knihy o kočkách píší: "Má-li kočka o svém jídelníčku jinou představu, než chovatel, je třeba se přizpůsobit." (Myslí se tím, že se přizpůsobí chovatel samozřejmě.)
Vladimír Smejkal
Naše kočička Šmudla byla tvor všežravý, co se týče masa a kočičích konzerv, ovšem nejvíc ji chutnalo to, co jsme zrovna jedli mi. To ale jen potud, než zjistila, že na mém talířku není maso, ale zelenina, případně jiné nejedlé věci. Potom uraženě odešla a lovila někde něco lepšího. Jednou v tom dosáhla neprosté dokonalosti.
Udili jsme na zahradě makrely a kočička přišla loudit. Po té, co jí bylo taktně naznačeno (letěla obloukem asi 3 metry), že to masíčko není pro ni a navíc, že je u něho nějak moc teplo, odkráčela se vztyčenou hlavou někam pryč. Ovšem za pět minut se vrátila z myší v tlamičce, položila mi ji před nohy a dožadovala se vyuzení její myšičky. K její nelibosti jsem odmítla přidat myš na rošt. Šmudlinka se nevzdala lehce. Rozhodla se, že nám bude dělat chutě. Sedla si na místo, kde jsme na ni všichni dobře viděli, a s ohromnou chutí začala žvýkat svůj úlovek,až kostičky praštěly. Myslím, že nikdy nepochopila, proč jsem na ni začala hulákat, ať mi z tou příšerou zmizí z očí.Byla ovšem chytrá a nedožadovala se vysvětlení.
Její syn, Mikeš, kterého jsem vlastnily napůl se sousedy, byl naopak mírně řečeno vybíravý. Sousedovic spravovali střechu a měli tudíž na stravu spoustu dělníků a v kuchyni na stole mísu řízků. Ale jenom do té doby než Mikeš zjistil, že pohodlně vyskočí do kuchyně oknem ze zahrady. Sousedka tvrdila, že zahlédla jen Mikeše,jak prchá oknem pryč a potom zbylé dva řízky na stole. Já jí ovšem nevěřím. To nemohl Mikešek nikdy sníst! Je pravda, když potom přišel a začal se mi třít o nohy, že vypadal jako kopací mičuda, ale soused ho stejně nedohonil. I kdyby ho dohnal, nemyslím si, že by mu Mikeš řízky vrátil.
Ladislava Staroveská