Cestování s kočkou byl u nás stresující zážitek nejen pro kočku, ale také pro nás. Cesta na chatu nám trvá dvě hodiny a probíhala vždy zhruba takto: Jamile jsme se začali v pátek odpovedne balit, Lízinka se schovala tak, že byl problém ji najít a jako posledního člena rodiny ji dostat do auta. Po objevení její nové skrýše, odchycení Lízy a samozřejmě plni škrábanců jsme nebohou kočičku strčili do tašky a uzavřeli zipem. To už jsme měli tu zkušenost, že nosit Lízu do auta v náručí nejde, protože je naprosto zděšená a má drápy hluboko zaťaté v nešťastníkovi, který ji nese, tedy ve mně. Taška je lepší, údajně není kočka tak vylekaná, ale zase se jí nelíbí, že nic nevidí a je jí tam jistě horko, takže taška v autě skáče a úpěnlivě mňouká. Jakmile jsme ji otevřeli, aby mohla vystrčit hlavičku a dívat se ven, tělíčko bezpečně ukryté v tašce, vyletěla z tašky jako dělová koule a začala lítat po autě, chvíli seděla na zadním sedadle, chvíli nahoře u zadního skla, celá se chvěla, jazyk vyplazený, všude létaly její chlupy, zkrátka, strašně se bála.