Kotě a Pepi
V dobe, kdy jsme nasli nasi drivejsi kocku Kote, mela jsem uz doma klec s
andulkou Pepi. Byl to mily a chytry ptacek, kteremu jako klec (diky sitim ve
vsech oknech) slouzil vlastne cely byt. V te svoji sice travil noc, jinak
tam vletel, jen kdyz chtel.
Kocka se prvnich par dnu u nas jednak zotavovala z nasledku hladu a
bezdomovstvi a jednak venovala veskerou svou pozornost nam. Chodila za nami
i na zachod, snad ze strachu, ze ji opustime.
Jakmile byla zase v poradku a zjistila, ze nasla novy domov, andulka ji samozrejme zacala nesmirne zajimat. Pepi na to doplatil tim, ze musel travit vice casu ve sve kleci a pochybuji, ze se mu to libilo. Hned poprve, kdyz kocka skocila ke kleci a strcila do ni packu, Pepi se ani prilis nevyplasil. Naopak kocce ustedril klofanec, ze bolestive mnoukla a uskocila si ten pohlavek olizat.
Nastesti kocka travila porevaznou cast dne venku a Pepi se v te dobe mohl volne proletovat. Nez jsem kocku zavolala domu, ujistila jsem se, ze andulka je zavrena v kleci.
Jednou jsme museli jet do vedlejsiho mesta, asi 50km od nas. Zavolala jsem kocku domu, dala ji zradlo a vyjeli jsme. Kdyz jsme se asi po ctyrech
hodinach vraceli, manzel se jen tak mimochodem (az ted!!) zeptal, zda jsem
nezapomnela zavrit Pepiho. Mne snad v tu chvili srdce vynechalo tep.
Nezavrela!!
Pak jsem zacala neco v tom smyslu, ze jsem to preci musela udelat, ze je to uz takova rutina, ze si to ani nepamatuji atd., atd. Ale v hloubi duse jsem vedela, ze klec v tom spechu zustala otevrena. Pred ocima se mi rodil obraz toho, co na mne doma ceka: vsude peri a kocka, skrcena nekde v rohu si s provinilym vyrazem myje krvava vousiska. Ani jsem presne nevedela, jak se
zachovam.
V Americe je 50km co by kamenem dohodil, me se ale tenkrat zdaly nekonecne. Ani jsem nemela chut odemknout, ruka s klicem se mi chvela. Konecne otevreno a kocka nas radostne vita s ocasem nahoru. A v kuchyni u okna klec s dvirky dokoran - a v ni Pepi na bidylku.
Dodnes je mi zahadou, jak se stalo, ze to takhle stastne dopadlo. Mam pro to jen jedine vysvetleni. Odjizdeli jsme tehdy uz za sera a Pepimu se nejakym zazrakem podarilo vletet do klece jit spat. Kocka, jestli se vubec ke kleci priblizila, si musela stale pamatovat ten drivejsi klofanec a o druhy uz nestala.
Kdyz jsme se o nekolik mesicu pozdeji stehovali do Nemecka, andulku jsme si s sebou vzit nemohli. S laskou se ji ale ujala moje tchyne v Bostonu.
Marie Crossette, USA
