Parašutista Mikeš
Kocourka Lucíška máme 5 let. Za tu dobu jsme zjistili, že miluje výšky a to
tak že ze svých 9ti životů již dva "vyčerpal". Má mnohem vyšší nohy než
ostatní běžné kočičky, z místa vyskočí do výšky cca 2m a na chatě po
stromech běhá jako veverka - ovšem ze stromů se nesesouvá šplhem dolů směrem
k zemi, ale v pohodě seskočí z výšky, kdy mi tuhne krev v žilách... Svou
zálibu ve výškách jasně dává najevo i v naší malé, skromné garsonce, kdy mu
pár skříní k provozování jeho "letů" naprosto stačí. Však největší jeho
zálibou doma, je trávení volného času na okenním parapetu, který je široký
tak, že by se mi tam jen s těží vešel květináč...
Poprvé Lucinka uklouzl v zimě, kdy byl parapet namrzlý a Lucíšek s tím
evidentně nepočítal.
Bydlíme ve 3. patře panelákového domu, kdy je přízemí ještě snížené a přímo
dole pod okny je beton. Ale v tu zimu naštěstí bylo dost sněhu, takže pád
nebyl až zas tak kritický. Nikdy nezapomenu na ten kočičí výraz, když jsem
se s hrůzou vyklonila z okna dolu - Lucíšek tam seděl jak bobeček, hlavičku
zvednutou vzhůru s výrazem v obličeji: " jsem zde, sbuchnul jsem.., přijdete
si pro mne?" Tak jak jsem ho viděla ze shora, v naprosto stejném posezu i
na naprosto stejném místě jsem ho vzala a donesla domů. Měl štěstí, nic si
nezlomil, nevyrazil si žádný zoubek a útroby díky sněhu také nepřišly k
újmě. Po prohlídce u našeho "dvorního" veterináře (léčí nám veškerou zvířenu
co naše rodina "chová") jsme si oddychli - Lucíšek pár dní neskákal a nebyl
ve své kůži, "kdo by taky byl ...", ale za pár dní se vše vrátilo do starých
kolejí. A přišlo jaro. Otevřela jsem okno a sluníčko opět vytáhlo Lucíška na
parapet a bohužel než jsem ho stačila vrátit na pevnou půdu do bytečku zpět,
slyšela jsem jen zaskřípání drápů na parapetu. A bylo zle, moc zle. Lucíšek
byl dole, na betonu, bez sněhu. Stačil se odplazit jen pár centimetrů. Tak
strašně bezmocně jsem se cítila jen když nám umírala jeho kamarádka Bertička
- dlouhosrstá jezevčice a my ač jsme se snažili všichni moc, nedokázali jsme
ji pomoc a tenkrát se to nepodařilo ani Lucíškovi (ale o tomto přátelství až
zase někdy jindy). Takže jsem Lucíška vynesla do bytu, okamžitě se složil na
koberec, začal zrychleně dýchat, měl otevřenou tlamičku a tekly mu z
tlamičky růžové sliny - evidentní příznak vnitřního zranění. Okamžitě jsme
vyrazili na pohotovost na Chodov... V autě se bojím, rychlost nad 140km/h ve
mě vzbuzuje značnou nelibost, ten den jsme však po Jižní spojce jeli 180 a
zdálo se mi to příliš pomalu na záchranu života našeho kocourka.
Pan doktor Lucíška vyšetřil, dal injekci na zastavení případného vnitřního
krvácení a zjistil, že nemá žádnou zlomeninu avšak zadní pravou tlapičku si
narazil velmi silně. Jezdili jsme na veterinu několik dnů na kontroly a na
injekce a kdyliv jsme se ocitli v ordinaci pan doktor všem přítomným
ohlásil: "á parašutista Mikeš" Náš Mikešíček Lucíšek byl strašně moc statečný, s
nožičkou stále cvičil a protohoval si ji až do prstíčků, protože se na ni
několik měsíců nemohl postavit, ale zvládl to, - všechno s velkou bolestí
ale i velkou srdnatostí, protože jsem ho nikdy neslyšela, že by "zaplakal".
Teď už nemá šanci znovu si "lety" zopakovat, avšak výšky miluje i nadále a
jsem přesvědčena, že kdyby mohl, šel by se po parapetu projít znova... :-)
Jana
