Dumka je kočka Dumka - kočičí rubrika

Pro kočky a koťata (i kocoury) je zde od 18.8.1998 Dumka - pro potěchu milovníkům koček. Vychází vždy, když je o čem psát :-), tzn. denně. Stránky se jmenují po Ferdovic kočce Dumce, o které zde je a bude i část pojednání. Své reakce či příspěvky a fotky v JPEG můžete posílat Dumce nebo Ferdovi
 
12.8.
Kocour, který se nebojí I (Marek)
11.8.
Tygi puberťák (Eva Štěpánková)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
Ve zvířecí rubrice naposled vyšlo:

12.8.   PSI
...že by byla marnivá? aneb straka v rodině (Terka)
K dispozici je i Zvířecí archiv

Kocour, který se nebojí I

Červenkovic Baruška (11 kB) Již několik let chodím s našimi psy na stejnou veterinární kliniku. Každá návštěva je něčím pozoruhodná, pokaždé jsou okolo jiná zvířata, převážně však psi, ale potkali jsme tu i hroznýše ve velké tašce a leguána zastrčeného v pletené čepici. Jedna věc je však stále stejná, neměnná a pro mne stále pozoruhodná. Mimo lékařů a sester bydlí na klinice také jeden kocour.

Na samotné skutečnosti, že na veterinární klinice mají zatoulaného kocoura, není nic zvláštního, ale na tom kocourovi ano.
Moje první seznámení s kocourem bylo úžasné. Šel jsem s naším napůl pudlíkem na očkování, bylo ospalé květnové odpoledne, venku svítilo sluníčko, v čekárně bylo trochu dusno. Červenkovic Dorotka (15 kB) Na pultu okénka, u kterého se příchozí přihlašují, pospával mezi různými letáky propagujícími vitaminové přípravky pro zvířata a za stojánkem s reklamou na Whiskas, stříbrnošedobílý kocour. V čekárně byli mimo nás jen dva další psi, kteří byli navzdory strachu z lékaře také neobyčejně klidní. Po chvíli čekání, které jsem já trávil podřimováním a můj pes zimničním třasem, přišel elegantní pán v lehkém dlouhém svrchníku a s ním velký, pečlivě sestříhaný skutečný pudl. Pán stál chvilku u okénka a čekal na sestru. Brzy mu začalo být v plášti teplo, a tak si ho sundal, pečlivě srovnal a přehodil ho přes vycpanou kočku, která ležela na pultě a zjevně byla součástí reklamy na Whiskas.
Občas jste svědky okamžiku, kdy se zjevné věci ukáží být zcela mylnými a zcela jiné věci se stanou naprosto nepopiratelnými. A takový okamžik nastal teď.
Zjevně vycpaná kočka nepopiratelně byla podřimujícím kocourem. Nejsem schopen říct, kdo se v tom okamžiku lekl víc. Kocour náhle oslepený a přikrytý pláštěm nebo pán, kterému před očima svrchník ožil, zavřeštěl, vyskočil a spadl na zem. Kocour se pokusil uniknout rukávem a zmítal se na zemi. Oba klidní hafani přestali být klidní a začali výt a štěkat. Pán hlasitě zaklel. Kocour se během divokých dvou vteřin osvobodil a nafouknutý jako dikobraz prchl směrem k ordinacím. Ve stejném okamžiku se v okénku jako zázrakem objevila sestra a ptala se elegantního pána, co se děje. Ten řekl, že omylem přikryl pláštěm kočku, ale tváří tvář nedůvěřivému pohledu sestry přestal vysvětlovat a nahlásil sestře své jméno, jméno psa a potíže, kvůli kterým přicházejí.
Při naší další návštěvě seděl kocour za okénkem pro hlášení pacientů na stole na krabici s kartotéčními lístky. Něco mu mezi ně pravděpodobně upadlo, protože v krabici zuřivě doloval oběma předníma packama a karty z tenkého papíru lítaly všude kolem. Pohled to byl úžasný, bohužel sestra přišla po extrakci prvních padesáti karet a kocoura vyhnala.
Po dalším půl roce kocour nikde. Protože se mi líbil, zeptal jsem se sestry, co se s ním stalo. Nějaký městský vrah zvířat ze sousedství ho postřelil malorážkou. Kocour na tom byl zrovna hodně špatně, ležel po operaci vzadu na klinice. Když mi to sestra říkala, leskly se jí oči slzami a zatínala zuby vzteky. Vůbec jsem se jí nedivil...

Marek

Dokončení si budete moci přečíst zítra.