| |
Jak se Kuba zaběhl
Než začnu vyprávět následující historku, musím předeslat čtyři poznámky:
- Náš kocourek Kuba, který se vám tu již představil, se ke každému chová jako normální kočka, tj. má-li chuť, přijde se pomazlit, nemá-li jí, může se dotyčný postavit třeba na hlavu, ale Kuba si ho ani nevšimne. Jedinou vyjímkou je manželka, která jej krmí, takže jí Kuba poslouchá jako pejsek téměř na slovo.
- K rodinným životním jistotám patří skutečnost, že Kuba přiběhne, ať je, kde je, na 80%, otevře-li manželka ledničku (zajímavé je, že pozná, jestli otevřel ledničku někdo jiný, to pak přiběhne jen, má-li náladu, což je zhruba ve 30%), na 99% bouchne-li na prkénko, na kterém naklepává řízky, paličkou (Kuba opět odlišuje klepání nás ostatních, kterému moc nevěří) a na 99,9%, zavolá-li manželka zvláštní intonací, ke které se dopracovala během více jak osmiletého soužití s Kubou, dvě slova: "Kubo, papání!"
- Občas, když Kubu není dlouho nikde vidět, uzavíráme pro pobavení sázky, do kolika vteřin se objeví. Obvyklý čas je do pěti vteřin.
- Nejoblíbenější místo, kde se Kuba cítí asi nejbezpečněji, je na mém krku, takže při příchodu domů mě obvykle čeká pravidelný rituál, kdy na mě Kuba pokřikuje (můžete si poslechnout nebo stáhnout - WAV 9 kB), nenechá mě ani se zout a já musím do předklonu, aby pohodlně naskočil. Běda mi, jestli tak neučiním, vyskočí si na botník a octnu-li se v dosahu jeho skoku, neváhá a skočí - jak vypadají má záda po zatnutí jeho drápků, nemusím asi vysvětlovat.
- Přepravovali jsme ho proto vždy bezpečně bez jakýchkoli pomůcek na mém krku a např. v čekárně zvěrolékaře při pravidelných prohlídkách udivujeme ostatní čekající, protože ani psi jej nevyruší z jeho stoického klidu.
- Popisovaná událost se stala na náměstí Dr. V. Holého v Praze na podzim 1995. Je to důležité proto, že mezitím zmizely zdi oplocení a v tehdy zanedbaném areálu Libeňského pivovaru (viz. pozice č. 7 na schématu) je dnes úhledný supermarket s potravinami.
- Je to historka poněkud delší, takže jsem jí nakonec rozdělil do dvou částí. Snažil jsem se jí sice neustále zestručňovat, ale vždy jsem narazil na okamžik, kdy se z ní začal vytrácet pocit, který se nad námi vznášel po celou dobu hledání, tj. naší (především dětí a i manželčiny - já jako "Aktivní fatalista" jsem spíše doufal, než věřil, že ho najdeme) beznaděje a smutku ze ztráty milovaného člena rodiny.
Tak a teď už mohu vypravovat:
O víkendu se Kuba na chatě, díky svému nočnímu poletování po venku, pravděpodobně nastydnul, takže jsme ho vezli s teplotou přes 40°C domů do Bubenče a já jsem s ním jel na pohotovost.
Normálně jezdím do Břevnova, ale v neděli večer měli nejbližší pohotovost na náměstí Dr. Holého v Libni, takže jsem vyrazil tam. Kuba dostal "pigáro" (injekci) s tím, že si máme přijít ještě pro jednu v pondělí.
V pondělí jsem tedy hned, jak jsem dorazil z práce popadl milého Kubu, nasedl s ním do auta a vydali jsme se opět k veterináři. Zaparkovali jsme na místě 2. Kuba byl celou cestu nervózní, neustále mňoukal a při vystupování, pravděpodobně ze strachu z aut, kterých jezdilo kolem (především po silnici č. 3) značné množství, se mi vytrhnul a skočil zpátky do auta.
Takže na druhý pokus jsme se, dá se říci v klidu a v obvyklé pozici, tj. Kuba mě za krkem, dostali k veterináři (pozice 1). Zde Kuba v pohodě absolvoval plnou čekárnu zvířat i lidí, prohlídku i další injekci.
Nic tedy nenabádalo k mé větší ostražitosti, ani nenasvědčovalo tomu, co mělo následovat. Když jsme vyšli z průjezdu 1, musel jsem se zastavit na okraji chodníku, abych dal přednost autům na silnici 3. Jednoho z nich se Kuba leknul a přestože jsem ho snažil zadržovat rukou, vší silou se vyrval a seskočil na chodník, přičemž pln strachu hledal klidné místo, kam by se schoval.
Nejprve to zkusil ve výklenku 5 zavřených dveří nějakého obchodu. Bál jsem se, aby ho při bezhlavém útěku nepřejelo některé z aut, kterých na silnici 3 neubývalo, a tak jsem se k němu pomalu blížil. Když viděl, že už jsem blízko a že mu hrozí, že ho chytím, vyrazil přes silnici 3, propletl se mezi auty a zmizel pod zaparkovaným autem 6.
Musel jsem počkat, až přejedou auta, a když jsem se k autu 6 dostal, už pod ním Kuba nebyl. Přestože jsem neviděl, kam z pod auta vyrazil, usoudil jsem, že z hlediska klidného útočiště nejlépe vyhovuje obrovský dvůr 7 Libeňského pivovaru plný všelijakých budek, přístřešků, vstupů do budov, sklepních oken a různého harampádí - ideálních to útočišť pro vylekaného kocourka. Pro jistotu jsem se ale vydal druhým směrem (8) předpokládaného útěku, lezl jsem po čtyřech a prohlížel prostory pod auty. Nejprve na pravé straně, kde stály auta na chodníku čelně k budově pivovaru a pak pro jistotu i na druhé straně, kdyby snad Kuba našel v sobě odvahu znovu přeběhnout přes silnici, protože tato ulice byla téměř bez frekvence.
Nebyl ani tady, ani tam.
Vydal jsem se tedy směrem nejpravděpodobnějšího útěku (7) do dvora. Před tím jsem si ještě zběžně prohlédl přilehlé keříky v parku 10 a zeptal se pána 9, který stál od počátku na rohu a celou dobu mě se zjevným zájmem pozoroval, jestli náhodou neviděl, kam se Kuba zpod auta 6 vydal. Ujistil mě, že ho také pouze viděl zaběhnout pod auto 6.
Když jsem vstupoval do dvora 7, začali jacísi pánové, jak se pak ukázalo, byli to hlídači, zavírat vrata. Vysvětlil jsem jim situaci, takže mě nechali prolézt dvůr bez problémů. Když jsem viděl jak je dvůr rozlehlý a jaké nepřeberné množství úkrytů skýtá pro vyděšeného kocourka, který se bojí, že ho opět vezmu mezi ty hrozné vrčící a smrdící příšery, bylo mi jasné, že sám nemám šanci a že to bude chtít manželčino zvolání: "Kubo, papání !!!"
Přesto jsem poctivě obešel dvůr bez úspěchu několikrát kolem dokola a při odchodu jsem pánům zanechal svou navštívenku, pro případ, že by Kubu našli oni. Jelikož areál zavírali, domluvil jsem se s nimi, že si na ně mohu zazvonit, až přijedu s posilou, aby nás vpustili do areálu. Znovu jsem, pro klid svědomí, ještě třikrát prošel, či spíše prolezl, všechna místa, kam mohl Kuba utéci, včetně směru 11, podél obvodových zdí a nízkých střech budek a přístřešků kolem dvora 7. Bez úspěchu.
A tak jsem vyrazil k domovu do Bubenče a doufal jsem přitom, že se ten náš "blbýš" spokojí s klidem dvora 7 a nevydá se hledat někam jinam.
O tom, jak to celé dopadlo ale až zítra...
| |
