Dumka je kočka Dumka - kočičí rubrika

Pro kočky a koťata (i kocoury) je zde od 18.8.1998 Dumka - pro potěchu milovníkům koček. Vychází vždy, když je o čem psát :-), tzn. denně. Stránky se jmenují po Ferdovic kočce Dumce, o které zde je a bude i část pojednání. Své reakce či příspěvky a fotky v JPEG můžete posílat Dumce nebo Ferdovi
 
7.9.
Černá s Bílým V.b (Linda BX)
6.9.
Černá s Bílým V.a (Linda BX)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
Ve zvířecí rubrice naposled vyšlo:

7.9.   ŽELVY
Slider I. (Marie Crossette, USA)
K dispozici je i Zvířecí archiv

Černá s Bílým V.b

Žofinku a Sněhuláka jsem si svého času přinesla z Pražského spolku ochránců zvířat... a proto je tohle povídání (první, druhá, třetí, čtvrtá a pět A část) pojednáno jako reklama na kočičky z útulku Pražského spolku ochránců zvířat tel. (02)6922588, (02)536605, se kterými mám ty nejlepší zkušenosti. Asi je něco pravdy na tom, že při laskavém a mírném zacházení jsou z nich neuvěřitelní mazlíci. (Adresa je: Útulek pro zvířata v krajní nouzi, Radlická 108, Praha 5, návštěvy pouze po telefonické dohodě na tel. 0603/225948.)

Žofka a Sněhulák si hrají (14 kB) Za pár minut jsme mohly „na sál". Paní doktorka nějakým nástrojem (ultrazvukem nebo vodní pistolí nebo čím) kámen lehce odstranila, je však pravda, že jeden zub už měl tak špatné lůžko, že lehce vypadl. Dásně u stoliček byly krvavé, šíšu muselo kousání bolet, není divu, že když jsem jí čistila zuby, tak se vzpouzela (čistí se jednoduše - kouskem gázy event. s kočičí pastou se přetře vnější strana zubů. Pokud kočka drží a nesežere vás za to.) Za chvilku byly zoubky jako nové (ty zbývající), a paní doktorka, jak tak nad spící kočkou stála, si bručela, „Tak copak bychom s ní ještě provedly, dokud spí," tak ostříhala drápy, vyčistila důkladně uši a dásně namazala mastičkou proti zánětu (tou teď mažeme průběžně pořád). Sněhulák se schovává za šplhaldem/drápadlem (14 kB) Nakonec jsem fásla ještě tabletky pro vyhubení zhoubné mikroflóry nebo čeho, prostě toho, co způsobuje paradentózu. Majitelé koček zajisté vědí, co takové tabletky znamenají. S povzdechem jsem tabletky vzala, věděla jsem, že mě čeká pěkně namáhavý týden, plný úskoků, lstí a zvláštních vydání za dražší maso. Žofinku jsem pak zabalenou v dece odnesla domů. Je zvláštní, že živý tvor, ať už člověk nebo zvíře, vypadá v narkóze úplně jinak - spíš jako mrtvý než spící. Srst matná a zacuchaná, boky propadlé, tělo protažené, zrak skelný, jazýček vypadlý... Naštěstí jsem neviděla zvíře v narkóze poprvé. Doma začala další etapa. Jazýček jsem párkrát svlažila kapkou vody, a jelikož byla narkóza odměřena přesně, začala se Žofinka záhy probírat. Smutnější podívanou jsem dlouho nezažila. Žofka chtěla asi před tím divným stavem uniknout, tak se pořád chtěla někam odvléct, ale nešlo to, padala jí hlava, neposlouchaly ji nohy, neposlouchal ji zadek, když začaly poslouchat přední, neposlouchaly zadní, a pořád jí padala ta těžká hlava. Když se ozval nějaký zvuk, leknutím upadla, když se po tom zvuku podívala, upadla, když se chtěla po tom zvuku vydat, nevybrala zpomalenou zatáčku a upadl jí zadek a nedokázala vstát. Chtěla jsem ji chovat a uklidňovat v náručí, ale to se nechtěla dát. Tak jsem jí vyhověla a postavila ji na chvilku opatrně na koberec. No zoufalý pohled. „Utýrané zvíře se vydává hledat temný kout, kde by v klidu umřelo." Tak to musela vidět návštěva, která zrovna u nás byla. Mě to až tak nedrásalo, věděla jsem ze zkušenosti, že se to lepší každou půlhodinkou, ale návštěva skutečně trpěla a rychle se odporoučela. Žofka odpočívá před útokem (7 kB) Po chvíli jsem zase šíšu postavila na koberec, abych si bleskově uvařila čaj. Šíša se potácí na místě, myslím si, že je v bezpečí, ale jakmile se octnu v kuchyni, uslyším z pokoje ránu. Šíša se pokusila vyskočit na židli, ale ty zatracené zadní nohy ne a ne poslouchat... rozplácla se jako žošek. Stála pak se svěšenou hlavou, rozkymácená, ale neporažená. Ale když jsem potřebovala odejít z bytu, byť jen na pár minut, zavřela jsem radši Žofinku do přepravky. Ještě by si zlámala kosti. Snažila jsem se celý den dělat jenom sedavé práce, abych mohla mít Žofku na klíně. Tam mi nakonec dokázala usnout (normálním spánkem), a po každém probuzení to bylo lepší. Ještě druhý den měla trochu nejisté zadní pracky, ale jinak už byla naprosto ve formě a už jsme se mohly dohadovat nad tabletkami. Opět jsme mohly rovnocenně soupeřit v lstivosti a obratnosti. A Sněhulák konečně mohl vylézt, protože všechno bylo zase při starém (a přepravka zmizela z dohledu).

Linda BX