Janinka
kočičí povídání 16
A tak jsme během devíti měsíců vychytali před domem 6 koček, z nichž 4 nám zůstaly doma. Venku už byl jen velký starý kocour, Borůvka a Mourinka. Byla to plachá zvířátka, která se přišla najíst, ale hned potom odcházela neznámo kam. Říkali jsme si, že nejdůležitější je, že už venku nejsou žádná koťata, protože byl říjen a začínala pěkná zima.
Bohužel takhle spokojeni jsme byli jen pár dní. Jednoho dne totiž Mourinka přivedla k jídlu malé koťátko a za pár dní ho tam už nechávala a vracela se jen večer na jídlo. Po jídle si pak spolu s kotětem hrály, honily se a lezly po stromech. Zase jsem začala shánět někoho, kdo by si kotě vzal. Nakonec se paní K. rozhodla, že si ho vezme, aby Barušce nebylo samotné smutno.
Chytit kotě při jídle nebylo nic těžkého. Donesla jsem ho domů, doma jsme ho naložili do přenosky, odvezli k panu doktorovi Herčíkovi, aby ho prohlédnul, jestli je zdravé a rovnou jsme ho odvezli paní K. Byla to asi dvouměsíční kočička a dostala jméno Janinka. Baruška byla šťastná, že má malou kočičí kamarádku a o Janinku se od první chvíle starala jako kdyby to bylo její kotě.
Což o to, Janinka byla v teple a bezpečí, našla náhradní mámu, takže za pár dní se přestala schovávat a u paní K. začalo být veselo. Honičky po bytě a něžné pračky, prostě jak to umí malá koťata rozpohybovat. Žádný velký mazlíček se ale z Janinky nestal, tak jako její mladší dvě sestřičky, které nám později zůstaly doma. Pohladit se nechají jen když samy chtějí, ale nikdy se nenechají chytit do rukou. Přitom dnes už jsou to dospělé kočky, Janince už bude pět let, a od malička žijí v bytě. Jsou to zvláštní kočičky.
Jsou šťastné ve společenství koček dokud jsou malé, když dospějí jsou samotářské a lidi nepotřebují vůbec. Hrozná práce je s nimi, když je potřebujeme odchytit a někam převézt. Nedejbože, aby někdy onemocněly.
Jsem zvědavá, jestli tuhle svoji výchovu někdy překonají. Slyšela jsem historku od jedné známé, že kocourek, kterého měla doma od kotěte, k ní začal chodit pro pohlazení až po 13 letech a na klín se k ní přišel pomazlit týden před její a dva týdny před svojí smrtí. Tak si moc iluzí nedělám.
Ještě se musím vrátit ke dni, kdy jsme odvezli Janinku. Její máma, přestože už přes den nechávala Janinku samotnou a chodila za ní jen večer, celé čtyři dny pak běhala po místech, kde si spolu hrávaly, hledala ji a strašně žalostně mňoukala a volala ji. Mně to trhalo srdce a měla jsem pokušení zase Janinku od paní K. vzít a pustit ji zpátky k mámě, protože ona sama se chytit nedala. Pátý den ji přestala hledat. Přišla se najíst a zase odešla, ale stejně mi jí bylo vždycky strašně líto.
Mirka Červenková
