Melíšek
kočičí povídání 17
Netrvalo to snad ani týden, co jsme chytili a odvezli Janinku paní K. a zase k nám začala chodit dvě koťata. Jedno černé a jedno mourovaté. Tentokrát je ale přivedla Borůvka. To černé jsme viděli jen asi dvakrát, a pak už nikdy, zato mourovaté zůstalo bydlet v motoru zaparkovaného trabanta. Začínala už pořádná zima, a tak si myslím, že to černé koťátko asi nastydlo, a to je pro koťata otázka pár dnů. Taky jsem někde četla, že nejodolnější proti nemocem a infekcím jsou mourovaté kočky, protože je to zbarvení základního plemene, kdežto všechny ostatní barevné odstíny jsou daleko choulostivější.
Nicméně mourovaté koťátko, které nám zůstalo před domem, bylo nastydlé taky a hrozně kašlalo a kýchalo. Opět jsme sháněli někoho, kdo by si ho vzal, ale jestli jste tohle někdy zažili, víte o čem mluvím. Tisíc lidí, kterých se zeptáte, jestli by si nevzali koťátko, si vymyslí tisíc důvodů, proč nemůže. Ten je celý den v práci, ten na to nemá byt, ten má málo peněz a ten zase alergii, další jezdí na služební cesty, jiný má psa a nebo děti atd., atd.
No, nakonec mi řekla moje sedmdesátiletá maminka, že si kotě vezme, stejně jsme ji navnadili vyprávěním o našich kočkách, tak by prý taky nějakou chtěla, aby nebyla tak sama.
Kotě jsem už nutně musela odchytit, jestli jsem ho nechtěla nechat umřít, protože den ze dne kašlalo víc a víc, a v noci už byly první mrazíky, protože byl začátek listopadu. Poslední kapkou bylo, když jsme z okna viděli, jak ho děti se psem zahnaly na strom a ještě s ním třásly, aby spadlo. Děti jsem tedy rozehnala a koťátko chytila a odvezli jsme ho k panu doktorovi. Kotě mělo ošklivý zápal plic a hned dostalo první antibiotika. Pro nás ale bylo velkým překvapením, když nám pan doktor řekl, že je to kocourek, protože doposud jsme odchytávali jen samé kočičky. Každopádně u nás musel zůstat dokud se neuzdraví, protože jsme s ním museli jezdit každý den na injekce. Tak jsem mu vymyslela jméno. Líbilo se mi jméno Melichar, ale protože byl malinký, budeme mu zatím říkat Melíšek.
Melíšek se u nás hrozně bál a schovával se, takže každý den, než jsme ho ulovili, abychom ho odvezli na injekci, jsme se pěkně zapotili. Po týdnu antibiotik se zdálo, že už je v pořádku, a tak jsme mu začali chystat výbavu, že ho odvezeme k babičce. Když už jsme měli všechno v taškách připravené, Melíšek vylezl ze své skrýše a sám začal chodit za námi a mazlil se a předl a škemral, až manžel řekl, že ho tedy nikam neodvezeme a zůstane u nás. Babička se na nás tehdy hrozně zlobila, protože mu už připravila pelíšky a nakoupila papání, ale Melíšek byl šťastný, že nikam nemusel. Aspoň chvíli.
Asi za 14 dní měl kašel zpět a ještě horší. Dostal další dávku antibiotik a pak ještě další a silnější. Trvalo to měsíce než se z té nemoci začal sbírat. Dalšího půl roku bral ještě homeopatika, 2x denně jsme mu rozpouštěli 3 malé kuličky v kapce vody a injekční stříkačkou podávali. Po pár dnech ho stačilo zavolat a on si přišel pro lék sám, nikdo ho nemusel držet.
Dnes je Melíšek dospělý kocour, ale z jeho nemoci mu zůstala rozedma plic, a tak když se občas objeví jeho záchvaty kašle, nasadíme na nějaký čas homeopatika a kašel se zklidní.
Ještě se musím zmínit o sžití Melíška s ostatními kočkami. Andulka i Rozárka ho čas od času propleskly, když se jim zdálo, že je moc drzý, ale jinak ho nechaly na pokoji. Líza, která byla taky ještě kotě, snad jen o 3-4 měsíce starší, byla nadšená, že má kamaráda pro své honičky a pranice, které už stejně ostatní kočky přestávaly bavit. Zato Kačenka Melíška od první chvíle nenáviděla. Nevím, jestli to souviselo s jejími koťaty, o které přišla, nebo s její samotářskou povahou. Fakt je, že k ostatním kočkám se tak ošklivě nechovala. A navíc naprosto odepsala nás. Začala se nám vyhýbat, schovávala se a nenechala na sebe sáhnout.
Půl roku jsme si na ni nesáhli, dokonce v této době nám připadala trošku praštěná. Celou tu dobu jsme se jí snažili vetřít do přízně, upřednostňovali jsme ji před ostatními, i před koťátkem Melíškem, nic nepomohlo. Asi si říkala: Dovolím vám, aby jste mi pohladili kožíšek, ale až vyhodíte toho hnusnýho kocoura. Po půl roce jí zřejmě došlo, že to neuděláme, a tak se s námi udobřila.
Brzy na jaře Melíšek začal projevovat zájem o Lízu v době, když měla kočičí touhy, a přestože to byl pořád mrňous, chtěli jsme radši Lízu objednat na kastraci, aby nám nepřivedli koťata.
Pan doktor Herčík nám ale tehdy doporučil doslova ať necháme Melíška, ať si jednou vrzne, a až Líza bude čekat koťata, tak ji vykastruje. Netrvalo to ani moc dlouho a Líza začala tloustnout a Melíšek měl po legraci. Připomínám ale, že mu tehdy nebylo víc než nějakých 6-7 měsíců a Líze necelý rok. Když nám pak po kastraci pan doktor Lízu předával, řekl nám, že se ten náš Melíšek tedy moc nevytáhnul, protože Líze udělal jen jedno kotě. Asi to bylo tou jeho dlouhou nemocí.
Melíška jsme nechali vykastrovat, když mu byl asi tak 1 rok, a přestože to s ním hodně cvičilo, a hned by si to s nějakou kočkou zopakoval, nikdy si nic neznačkoval tak, jako to dělal o hodně později Honzík.
Mirka Červenková
