| |
5.10.
Znovu Žofinka a Vendulka (Mirka Červenková)
4.10.
Madlenka - kočičí povídání 18 (Mirka Červenková)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Ve zvířecí rubrice naposled vyšlo:
5.10. ŽELVY
Jak se rodily želvičky I (Marie Crossette)
K dispozici je i Zvířecí archiv
|
Znovu Žofinka a Vendulka
kočičí povídání 18
V utulku
pro opustena zvirata Kocianka-Brno je nutno behem nekolika dni najit novy domov pro 15 kocicek, jinak hrozi jejich utraceni.
Velmi prosime kazdeho, kdo by byl ochoten ujmout se alespon jedne kocicky nebo kocourka, at se ozve na e-mail info@czis.cz
nebo na telefon 05/41213343
Ozvete se, prosim, i v pripade, ze byste o nejakem soucitnem clovekovi vedeli.
Petr Hejl
Daruji
hodným lidem dve krásná, nalezená kotata ca. 6-7týdnu stará. Jedno je tmavé mourované, druhé černé. Spechá.
Kontakt: tel. 02/21962216 pres den, Monika
Adopce páníčků
Do dobrých rukou darujeme 2 koťátka - černé barmské a českého mourka stáří dva měsíce - je nás doma moc.
Eva, telefon 02/33930582
|
Ve čtvrtek jsme si zažili dobrodružství s Žofinkou a jejím koťátkem Vendulkou, kočičkami, které jsou v dočasném asylu u našich sousedů ve vedlejším vchodu a kterým bychom rádi našli hodné lidi, kteří by jim dali domov.
V krátkosti ještě zopakuji, jak jsme ke kočinám přišli. Žofinka je černá kočička, která se narodila venku, ale už jako odrostlé kotě začala chodit k nám před dům na jídlo, které tam kočkám léta dáváme. Loni, to jí snad nebyl ani rok, nám přivedla koťátko Honzíka, kterého jsme odchytili a zůstal u nás, letos v létě přivedla tři krásná koťátka, která se ale asi za týden ztratila a už jsme je pak nikdy neviděli. A brzy zase chodila na jídlo čím dál tlustší, a protože to byla taková přítulná kočička, která před jídlem dávala přednost hlazení, rozhodli jsme se s manželem, že ji odchytíme a necháme vykastrovat, aby se pořád dokola takhle netrápila.
Domů jsme si ji ale vzít nemohli, protože naše Madlenka má bohužel pozitivní test na leukózu, a kdo má kočky, ten jistě ví jaká je to příšerná nemoc, a to pořád ještě nevíme, jaký test mají naše ostatní kočky. Domluvili jsme se tedy se sousedy, že ji nějaký čas u sebe nechají, ale jen než jí někoho najdeme, že oni s ji nechat nemohou. Když jsme tedy kočičku jeden večer chytili a odnesli ji k sousedům, vyběhlo z křoví malé černé koťátko a začalo děsně naříkat, tak jsme je museli odchytit taky a odnést k mámě. Kočičku jsme druhý den odnesli na kastraci, což už bylo v nejvyšším čase, a nechápu, jak to ta kočka udělala, když tohle malinké kotě ještě kojí, aby už teď měla další koťata.
Kočičky jsou tedy u sousedů a já jim nosím každý den jídlo. Žofinka se krásně zotavila z kastrace a ona i malá Vendulka se docela hezky vykrmily, přestože to byly hrozně hubené žížalky.
Ve čtvrtek odpoledne jsem jim nesla trochu rybího filé, které jsem uvařila našim kočkám, a když mě sousedka šla odemknout venkovní dveře, cestou mi říkala, že bychom už brzy kočkám měli někoho najít, protože se jim vyskytly nějaké nové okolnosti a kočičky už si nemohou dlouho nechat. Ujišťovala jsem ji, že pro to děláme všechno, co můžeme, a když jsem se k ní otočila, obě kočky šly za námi po schodech dolů. Vykřikla jsem, čímž se malá Vendulka lekla a zaběhla zpět do bytu, zato Žofinka vyběhla ven a už se nedala nalákat zpět.
Vzali jsme tedy Vendulku do přenosky a jali jsme se Žofinku sedící v křoví emočně vydírat tím, že jsme jí řvoucí Vendulku nosili před nosem a doufali jsme, že půjde za ní. Sídliště se docela pobavilo, ale Žofinka se nalákat nedala hlavně proto, že kolem nás chodily spousty lidí a ona z toho byla, po třech týdnech v bytě, vyděšená. Nakonec utekla někam dál do křoví a už se neobjevila. Odnesli jsme tedy Vendulku do jejího asylu k sousedům a začali jsme se ubezpečovat v tom, že už se tedy nedá nic dělat, ale protože je Žofinka vykastrovaná a okolí našeho domu bezpečně zná, nehrozí ji už moc velké nebezpečí. Je teď v docela dobré kondici, vykrmená a odčervená, prohlédnutá veterinářem, kožíšek, vyholený před kastrací, už opět téměř zarostlý.
Večer jsem nesla ještě Vendulce pár kousků masa a když jsem přecházela do vedlejšího vchodu, celou cestu jsem číčovala a volala Žofinku jménem. Sousedka pak nechala pro všechny případy vchodové dveře dokořán otevřené a zašly jsme se podívat na Vendulku jak se cítí sama. Byla chudinka smutná, ani jíst nešla. Šla jsem tedy ani ne za 5 minut domů a sousedka šla se mnou, aby za mnou zamkla. Sotva jsme ale vyšly ze dveří, na chodbě se ozvalo žalostné mňoukání a my jsme viděly, jak Žofinka sedí v mezipatře nad námi a mňouká. Honem jsem šla zavřít domovní dveře, aby zase nevyběhla, ale ani ji to nenapadlo. V bytě zase začala volat Vendulka a to už Žofinka nevydržela a honem za ní vběhla do bytu a začala se s ní vítat. Samozřejmě jsme se obě se sousedkou rozbrečely, ale kočičky jsme nechaly, aby se v klidu přivítaly.
Doma jsme pak s manželem rozebírali, co to všechno asi znamenalo v kočičím uvažování a dospěli jsme k názoru, že když Žofinka slyší a ví, že u sousedů zůstat nemůžou a jestli se nenajde nikdo, kdo by si je vzal a dal jim domov, že půjdou do útulku. Tam je bez milosti roztrhnou od sebe, protože když už někdo bude chtít kotě, těžko mu budou vnucovat ještě mámu, protože rádi udají aspoň jednu. Navíc v útulku je to leckdy pro kočky stejné asi jako utečenecký tábor. Kočky mají rády svoje soukromí a pomalé zvykání si na nové prostředí, což je v útulku při průměrném počtu kolem 50 koček, naprosto nemožné a často to pro kočky znamená psychické zatížení na velmi dlouhou dobu.. Proto se asi Žofinka rozhodla, že toho Vendulku ušetří. Když to ale nevyšlo, přemohla své pocity a vrátila se k ní.
Znovu prosím, jestli by se nenašel někdo, kdo by se obou kočiček ujal.
| |
