V utulku pro opustena zvirata Kocianka-Brno je nutno behem nekolika dni najit novy domov pro 15 kocicek. Velmi prosime kazdeho, kdo by byl ochoten ujmout se alespon jedne kocicky nebo kocourka, at se ozve na e-mail info@czis.cz nebo na telefon 05/41213343 Ozvete se, prosim, i v pripade, ze byste o nejakem soucitnem clovekovi vedeli. Petr Hejl Daruji hodným lidem dve krásná, nalezená kotata ca. 6-7týdnu stará. Jedno je tmavé mourované, druhé černé. Spechá. Kontakt: tel. 02/21962216 pres den, Monika Adopce páníčků Do dobrých rukou darujeme 2 koťátka - černé barmské a českého mourka stáří dva měsíce - je nás doma moc. Eva, telefon 02/33930582

Hrozně rád bych parafrázoval Josefa Čapka a povídání nazval PEJSCI a KOČIČKY. Zde v JAR, alespoň dle mých sousedských zkušeností, to prostě možné není. Pejskové to být nemohou. Jsou to a já jim velice fandím, jako majitel malé smečky, PSI až přímo PSISKA. Rovněž o budíčkové idyle, jak ji popisuje můj virtuálmí přítel Ferda a paní Ema nemůže být řeč. Všechno je prostě jinak. Nemají to jihoafrické kočičky v našem okolí totiž vůbec snadné a naše denní budičky jimi z prostředkované, ale vlastně PSÍ, jsou romantice ranního hlazení, lísání či lízání na hony vzdálené. Jsou hlučné, dramatické, skoro by se dalo říci válečné a okolo čtvrté hodiny ranní rozhodně nikoho potěšiti nemohou.

Velká většina obyvatel našich residenčních čtvrtí, si pořizuje psy jako kombinací s bezpečnostním zařízením elektronickým nebo jako jediné a suverenní bezpečnostní zařízení, správně řečeno biologické. Výběr psů podle toho vypadá. Jsou to většinou něměčtí ovčáci, rottweileři či bullterieři. Mohu vás ubezpečit, že ti většinou náklonností k cizím elementům, ať již humánním či animálním, rozhodně netrpí. Je ovšem častou a přirozenou lidskou vlastností, že mnoho z nás majitelů a milovníků psů sdílí vztah podobný i k již zmíněným kočičkám. Neznám ovšem ve svém okolí kočičku, ke které by sdílel sebemenší sympatie kterýkoliv z okolních statných hlídačů a to ani v těch případech, kdy obývají po dlouhou dobu stejné teritorium, mají tedy pána společného.

Maně si vzpomínám na dětsví, kdy skutečně po vzoru páně Čapka, společné domovy pejskové a kočičky nejen sdíleli, ale i skutečně dobře vzájemně vycházeli. Tak nevím, je to snad zemí neslavně známou dlouholetým apertheidem, který se přenesl i na říši živočišnou. Naši společní miláčci, nejenže se rádi nemají, ale aby přežili ti slabší, tedy kočičky, musí být přísně segregování. Psi jsou tedy obyvateli zahrad, dvorů či větších farmářských latifundií pozemních. Kočičky užívají lásky svých majitelů přímo uvnitř domova. Je ovšem samozřejmé, že alespoň jihoafrické kočky nejsou vysloveně pokojoví tvorové a své lovy a výlety si absolvovat musí. Prakticky to vypadá tak, že se pohybují po střechách, zdech či okenních rámech, často šplhají vysloveně opičím stylem po stromech, vyběhnou a vyskočí za většinou pro psy neprostupné zdi, brány a ploty, kde jim přímé nebezpečí nehrozí.

No a budíčky, ty vypadají následovně. Okolní kočičky a kočičáci absolvují své ranní toulky zpravidla mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní, honí ptáky či jiné pro ně atraktivní tvory ve svém vymezeném teritoriu nebo se oddávají vzájemným zásnubám. Ty nás nebudí, zdaleka ne. Budí bohužel ale spolehlivě naše pozorné hlídače, kteří jakoukoliv přítomnost kočiček a kocourů v dosahu jejich čichu či slechu komentují huronským štěkotem, který probudí s určitostí i toho největšího spáče. Sám rozhodně nepatřím, snad díky svému povolání, snad prostě od přírody, k ranním ptáčatům. Dovedete si tedy asi představit, co se mnou takový budíček udělá.