Jak Méďa Béďa ke štěstí přišel
aneb Třetí Kočičí příběh pro Janu
Asi před měsícem jsem byla s naší kočičkou Dixie u zvěrolékaře na ročním
přeočkování. Přestože u něj Dixie byla naposledy v únoru ( kdy nám stonala)
a pan doktor je velmi hodný, sotva jsem ji vnesla do čekárny, začala
srdceryvně mňoukat. Naštěstí bylo očkování v krátké době odbyto a já doufám,
že jí do té ordinace ponesu zase až za rok.
Pan doktor nám Dixie velmi pochválil, jaká je zase zdravá a jaký má krásně lesklý kožíšek. Na lékařském potvrzení bylo napsáno, že Dixie ve svých 17ti měsících váží 3.45kg, zatímco loni v tuto dobu vážila jen 2.30kg. Stavbou
těla je oproti naší dřívější kočce Kotěti drobnější a je to štíhlá a dlouhonohá slečna. Vlastně ani ta slečna už není. Ještě loni byla vedena jako "F" (female), letos už jako "S". Chvilku jsme museli přemýšlet, než nám došlo, že S znamená "spayed" - kastrovaná.
Za ten rok, co Dixie máme jsem pozorovala, jak až příliš rychle vyrostla z koťátka v kočku. Už dávno není dítě, ale jsem ráda, že jí dosud neopustila
její hravost - stále se nechá nachytat na sebemenší šustot. Pokud za mnou
sama neběží do ložnice v naději na hru, stačí, abych zaškrábala na
prostěradlo na posteli nebo zamlaskala a už jí slyším pelášit. Její
nejoblíbenější hrou je stále hra "Kartáček", o které jsem už jednou psala.
Také její záliba v dálkovém běhu jí zůstala, pouze si ji rozšířila o běh
překážkový. Běháním chodbou z ložnice do obýváku a zpět se baví sama, když
ji zrovna nikdo nevěnuje pozornost. Jako malé koťátko při překotném úprku
občas zakopla o vlastní packu, nebo špatně zabrzdila a pak se často
zastavila o něco jiného, než měla původně v úmyslu. Dnes se už Dixie řítí z
jednoho konce na druhý krkolomnou rychlostí a pro zpestření pak v obýváku
ladně přeskočí opěradlo kanape či křesla, aniž by při tom zpomalila.
Už mi nelehává na ramenou jako límec, což dříve bývalo její nejmilejší
vyhlídkové místo. Na krk mi ale nadále skáče, když mě vidí česat se a pak
tam chňape po hřebenu. Vyhupsne v koupelně na umyvadlo a odtamtud se začne
ke mně natahovat. Já neodolám, skloním se a ještě jí na to rameno pomohu.
Česání mi sice trvá o něco déle, mám ale hned po ránu dobrou náladu.
Dixie také stále miluje svoji "bílou mámu". Je to velká plyšová kočka,
kterou jsem kdysi dostala. Dixie se do ní zamilovala už jako koťátko
doslova na první dotek a dodnes je to takový její dudlík. Jakmile se jí
dotkne, uklidní se, začne příst a té své "mámě" masírovat břicho, že už ho
má chudinka celé zploštělé. Říkáme tomu, že Dixie hraje na piáno.
Z čeho ale bohužel nevyrostla je její neuvěřitelná lekavost. Je takový
strašpytlík, že se lekne každého nečekaného pohybu a hluku. To by snad samo
o sobě nebylo tak zvláštní, ale jak je tedy možné, že se naopak vůbec nebojí
bouřky? Může hřmít a blýskat se, že se leká i člověk - s Dixie to ani nehne.
Musí třísknout pomalu přímo do domu, aby to s ní trhlo. Dovedu si to
vysvětlit jedině tím, že jako malé kotě musela zažít bouřku v přítomnosti
vlastní mámy, která se jí také nebála a Dixie se od ní tu nebojácnost
naučila. Kdo ví, čeho všeho se později lekala už jako opuštěná kočička a ta
přecitlivělost na prudký pohyb jí už zůstala.
Dixie ale dělá něco, co jsem až dosud u žádné kočky neviděla. Poslechne
totiž na povel "sedni !" Když nám v únoru stonala s horečkou, byla nemocí
hrozně zesláblá a pohublá. Jediné, co jedla, byly dětské masové přesnídávky
a i ty mi slabostí slizovala z prstu téměř v pololeže. Kašičky ji moc
chutnaly a občas jsem jí je dávala (a dávám) i když už byla zdravá. Dixie
ovšem dále nejvíce šmakovaly z mého prstu. Jakmile jsem si sedla se
skleničkou na zem "ke krmení", Dixie si sedla vedle mne a předla v očekávání
dobrůtky. Začala jsem tedy říkat "sedni" ještě dříve, než by se byla stejně
sama posadila - no a ona si na to zvykla.
Teď ten povel nejvíce používám, když jí připínám řemínek, aby mohla jít ven. Má-li náladu, poslechne napoprvé, jindy "protestuje" pomňoukáváním, otírá se
mi o nohy, ale pak si po 3-4 povelu přeci jen sedne. Samozřejmě jí za to
vždy patřičně pochválím a Dixie mi pak většinou olízne ruku, jakoby říkala
"to jsem pašanda, co?"
Marie Crossette, USA
