| |
16.11.
Verunka a koťata - kočičí povídání 19 (Mirka Červenková)
15.11.
Sobotní ráno aneb Nemluv na mě sarkasticky (Jana Müllerová)
Archiv kočičí rubriky
Kočka Dumka 1998
|
Ve zvířecí rubrice naposled vyšlo:
16.11. JEŽCI
Ježci a nejen jejich zimování II (Vladimír)
K dispozici je i Zvířecí archiv
|
Hledání domova
asi měsíc sleduji v okolí našeho domova malé bílé kotě - běhalo po ulici, občas někam "zašlo na návštěvu" a zase šup na ulici. Prostě bezdomovec. Jenže - zima na krku, bezdomovec - či spíše bezdomovkyně ještě nezletilá a určitě ztracená, či
vyhozená. Když zaklepala na naše dveře, syn nervově nevydržel a otevřel dokořán. Kočička byla velice vyhublá, ušmudlaná a evidentně s volným životem bezradná. Dostala jídla co hrdlo ráčelo (hned ho vrátila), a pak jako šípková Růženka spala a spala. Udělala jsem jí karanténu v koupelně, dostala tabletu na odčervení, svoji toaletku a lehkou dietu. O čistotu kožíšku se postarala sama. Po třech dnech se z ní vyklubala kouzelná sněhobílá kočička s černým šátečkem na temeni hlavičky a tmavým proužkovaným ocáskem. Dnes po týdnu běhá po celém bytě, ale ačkoli je celý dům až na zahradu otevřený, z bytu nevystrčí ani čumáček. Zkušeností se světem venku má zatím asi dost. Lidí se nebojí, je velice přítulná a nejlépe je jí v náručí jejího člověka. I místo na odpočinek si hledá tak, aby na nás viděla. Jak se přiblížíme na metr vzdálenosti, zapíná motor a vítá nás předením na plné obrátky. Dostala jméno Sněhurka. My však máme doma už 4 psy a 3 kočky a proto hledáme někoho, kdo by se jí ujal. Je jí asi 6 - 7 měsíců a svému páníčkovi se odmění nekonečnou láskou.
Eva, tel.: 02/33930582, 02/66311722 l. 211
|
Verunka a koťata
Kočičí povídání 19
Během jednoho roku jsme tedy nasbírali pět koček a na zimu venku už zůstala jen Borůvka, Mourinka a starý kocour, a ti k nám ještě pouze odněkud docházeli na večerní krmení. Zima tehdy byla docela mírná, koťata byla všechna v bezpečí, a tak jsme se doma těšili s našimi chlupatými dětmi.
Na jaře se ztratila Borůvka a už nikdy jsme ji neviděli. Brzy po ní se ztratil i náš známý starý kocour, kterého ale pravděpodobně vyštval nový krásný velký mourovatec, který ho pak vystřídal. Začala k nám taky chodit nová kočička, krásná huňatá mourovatá. Přiběhla každý večer odněkud od Drancy a otírala se o keře a o stromy, ale nikdy se nenechala pohladit. Začala jsem jí říkat Verunka a brzy bylo vidět, že na to slyší. Hrozně mě trápilo a trápí dodnes, že se tyhle dospělé kočky nedají odchytit a vykastrovat, a i když nakrásně dají, nikdo je nechce a musí se pustit zpět na ulici. Vidím dopředu ty jejich generace koťat, trápení s jejich odchováním, s tím jak v pouličních podmínkách jim umírá jedno za druhým, jak je jejich silný pud znovu přinutí hledat kocoura a opět a opět prožívat své velké tragédie.
Samozřejmě, že Verunka už v létě čekala koťata a začátkem srpna je někde porodila. Chodila pravidelně večer jíst, a tak jsem tam s ní zůstávala a mluvila na ni, protože jsem pořád doufala, že se mi podaří ji víc ochočit a časem odchytit. Asi tak 6 týdnů po narození koťat, tedy v době, kdy kočky začínají koťata zvykat na normální jídlo, začala Verunka vodit koťata k nám. Dělala to ovšem tak legračním způsobem, že jsem se vždycky musela smát. Nejdřív přišla sama, najedla se a odešla. Asi za 10 minut přicházela znovu prostředkem chodníku a za ní, jedno za druhým, tři mourovatá koťátka. Když jsem zůstala ve dřepu, viděla jsem přes keře jen jak kráčí Verunka a za ní 3 ocásky.
Věděla jsem, že koťata musíme časem odchytit, ale neměla jsem tušení kam je dát. Zatím ale byla malinká a po večeři se ještě vrhala na Verunku, aby se od ní napila mléka, tak byl ještě čas na přemýšlení. Koťátka naštěstí nebyla tak plachá jako jejich máma, a tak jsem si je mohla občas i pohladit. To se ukázalo být prospěšným za pár dní, kdy nejmenší z koťat přiskákalo k jídlu jen po třech pacičkách a pravou přední si nosilo. Lekla jsem se, že ji má zlomenou, a tak když se najedlo a chvilku se ke mně otočilo zády, milé kotě jsem chytila a odnesla domů. Za tu kratičkou cestu mě ještě žádné kotě tak nepokousalo a nepoškrábalo jako tohle. A toho vřískání, že si Verunka i naše kočky doma myslely, že ho vraždím.
Hned jsme kotě naložili do auta a jeli jsme s ním k panu doktorovi. Pan doktor Herčík tehdy operoval, a tak kotě prohlížel pan doktor Otáhal. Byla to hrozná legrace. Všichni jsme se ho báli, protože ač malinkaté, vrčelo a cenilo zoubky, vytřeštěné oči, uši sklopené dozadu. Pan doktor říkal, že vypadá jak šelma z pralesa, a to už koťátku zůstalo. Snažili jsme se ho zabalit do ručníku, aby se ho pan doktor mohl prohlédnout, ale zase tak, aby mu koukaly pacičky, protože už jsem si pak nebyla ani já jistá, jestli to byla levá nebo pravá, a jestli jsem mu při té pranici nezlomila nějakou další. Naštěstí žádná tlapka nebyla shledána zlomená, a tak kotě dostalo jednu posilující injekci a jeli jsme domů. Po cestě jsme se s manželem dohodli, že ho zase pustíme za mámou, když mu nic vážného není a navíc ještě pije mléko.
Bylo už hodně pozdě večer, když jsme se vrátili. Odnesla jsem přenosku s kotětem rovnou z auta pod strom, kde jsem ho předtím polapila, a přenosku jsem otevřela. Koťátko po chviličce vyběhlo ven a v tu chvíli se od vedlejšího stromu odlepil Verunčin stín, přidal se ke kotěti a utíkaly spolu směrem k Drancy.
Mirka Červenková
| |
