Mydlinka už není sama
To, co jsem si nikdy nedovedla představit, se stalo. Máme dvě číčy. V srpnu o dovolené k nám přišlo trošku větší koťátko, vyhublé, hladové a s pořádnou rýmou a kašlem. Celé dny prospalo, nejraději se ukládalo komukoliv ležícímu na hlavu nebo na krk. Dotyčný ležel a přidušen ani nedutal, než se kočička (jak jsme později zjistili) ráčila přemístit jinam. Říkali jsme si, až se číča trochu vyzdraví, odejde. Doposud tomu tak vždycky bylo. Hodně tamních koček k nám chodívá na gáblík, ale hned zase mizí. Jenže tohle stvoření bylo přítulnější čím dál tím víc.
Mydlinka vše pozorovala s krajní nelibostí. Kdyby se toto stalo dřive, každou cizí číču by prohnala takovým způsobem, že by se k nám už nikdy neodvážila strčit nos. Ale teď je všechno jinak. Nejdříve hrozně nadávala a když viděla, že jí to není nic platné, zapomněla, že nechodí a párkrát se v krajním rozčilení za kočičkou rozběhla. No, rozběhla, není to asi ten správný výraz, ale pár krůčků tam bylo.
Dovolená pomalu končila a nastalo dilema. Dvě kočky v pražském bytě? Nikdy! Nechat kočičku napospas divoké přírodě? Nikdy! A tak jsme usilovně hledali důvod, proč si ji nechat. Zvítězil argument jak řemen. Mydlinka potřebuje někoho, kdo jí bude motivovat k pohybu ještě víc, než naše cvičení s ní! Všichni jsme byli moc rádi a začala velice příjemná činnost - vymýšlení jména. Nápadů byla spousta, nakonec jsme se rozhodli pro kompromis, který nikomu přiliš nevadil - Kačenka.
Teď si všichni moc užíváme a celé to trápení s Mydlinkou zvládáme daleko lépe. Nakonec i “naše holky” mají zábavy požehnaně. Z Kačenky vyrostla krásná kočička (jenom ji pořád trápí rýma, pan doktor Herčík ji zrentgenoval nosní dutiny a zjistil, že tam je něco, co jí neustále dráždí ke kýchání, uvidíme, co bude dál). Mydlinku nechá na pokoji málokdy, chce si hrát a taky pořádně provokuje. Připlíží se zezadu, skočí Mydlince zlehka na krk, obejme ji a povalí na zem. Ozve se příšerný jekot a Kačenka dobře ví, že kdyby včas neprchla, Mydlinka zapomene na svoji nemohoucnost.
Je pravda, že už shodila několik květináčů, ožužlala (a téměř zlikvidovala) pár pokojových kytek, dokonce rozbila džbánek na pivo. Tohle jsme u Mydlinky neznali. Taky je ale pravda, že je neuvěřitelně čistotná. Pokud ji při mytí někdo chová, umyje i jeho. Každé ráno probíhá uvítací ceremoniál, natáhne se předníma tlapkama nahoru a žadoní o pochování. Jako dítě. Pak si položí hlavičku na rameno a medí si. Existuje něco krásnějšího?
Nemyslete si ale, že pro Kačenku jsme zapomněli na Mydlinku. Právě kvůli Kačuli (jedna z variant oslovení) je naše pozornost k ní ještě větší. Ona je totiž děsně žárlivá a museli byste vidět ten vykulený pohled, když chovám Kačenku. Hned k ní utíkám a hladím taky.
Starostí je s holkama dost, ale radostí o mnoho víc!!
Z.Hornychová
Fotky jsou z Ferdovi mikulášské návštěvy u Hornychů.
