Verunčina koťata
Kočičí povídání 20
Byla jsem zvědavá, jestli Verunka, po tom, co jsme jí chytili a na chvíli odvezli jedno z koťat, k nám ještě někdy koťata přivede. Ale hlad je možná někdy mocnější než strach, a tak hned druhý den svým komickým způsobem opět své děti přivedla. To maličké, co s námi poprvé prožilo své velké dobrodružství, kulhalo a motalo se ještě víc než předešlý den a viditelně se mi vyhýbalo. Musela jsem mu určitě ještě přitížit tím, jak jsem ho mačkala a prala se s ním u veterináře. Během tří dnů ale bylo úplně v pořádku a běhalo jako ostatní. Verunka je pak vodila ještě asi 14 dnů a pak už se neukázala. Zato koťata se nastěhovala do starého trabanta a nikam už neodcházela.
Když se přehoupl říjen do druhé poloviny, věděla jsem, že už musím koťata odchytit, jinak zase nastydnou jako loni Melíšek. Domluvila jsem se s paní Soběslavskou z Pražského spolku ochránců zvířat, že koťata odchytíme, necháme si je pár dní doma, aby se zcivilizovala a pak je dáme do útulku. Dnes vím, že nic takového u nás není možné.
Jeden večer jsem tedy vzala přenosku, myšku na dlouhém provázku a šla jsem chytat. Umíte si jistě představit, co si o mně myslí naši sousedi, ale mně to zas až tak nevadí, hlavně že koťata budou v bezpečí.
První kotě jsem nalákala myškou do přenosky za chviličku. Odnesla jsem ho domů, což se snad nikdy neobejde bez děsného řevu chyceného kotěte. Doma jsem předala kotě manželovi a šla znovu. S druhým kotětem jsem taky přišla brzy. Venku už zůstalo jen koťátko, které jsem už jednou chytila, a to se zatnulo, a že už se nikdy chytit nedá. Když bylo asi 11 hodin v noci a kotě si se mnou hrálo, ale pořád udržovalo bezpečnou vzdálenost, vzdala jsem to a šla jsem domů. Bylo nám ho líto, že zůstane venku samo, byla už taky pěkná kosa, ale nebyla už žádná šance a sedět tam s ním do rána, tak bláznivá asi ještě nejsem.
Ráno jsme vstali brzy a šli jsme s manželem na kotě oba. Tentokrát už to bylo jednoduché. Sotva se vrhlo na jídlo, chytila jsem ho za kůži na krku a dala do přenosky, kterou nesl manžel.
Večer jsme zavezli všechny k veterináři, abychom si byli jisti, že nejsou nemocné. Pan doktor prohlédnul první kotě, druhé, a když na něj to třetí, nejmenší sklopilo uši a zasyčelo, řekl, že když byla pořád spolu, budou na tom všichni stejně a už ho neprohlížel. Kromě toho, že všechna koťata měla průjem, nic jiného jim nebylo. Na průjem jim pan doktor napsal Pancreolan, protože prý kočky, které žijí venku a živí se vším možným, mají často podrážděnou slinivku, a opravdu za dva dny měla koťata po průjmu.
Koťátka byla první tři dny v kleci, aby se s nimi seznámily naše kočky a přitom jim neubližovaly, a taky aby si zvykla na nás. Chtěla jsem jim dát jména, tak jsem je prohlédla, co vlastně jsou a zjistila jsem, že to jsou dva kocourci a jedna kočička. Dostala tedy jména Jonášek, Janek a Eliška. Jonášek byl mazlivý od chvíle, kdy zjistil, že mu nic nehrozí. Janek se během dvou dnů taky změnil a stal se z něj mazlíček. Jenom Eliška zůstávala nedůvěřivá a nechtěla ani abychom ji hladili. Bylo to určitě tím, že strašně šilhala, což se jí časem trochu srovnalo, ale zase jí v tom šilhavém očičku praskla žilka a zůstala jí téměř přes půl očka hnědá skvrna.
Když jsme po třech dnech koťata vypustili z klece, Jonášek s Jankem si suverénně zabrali celý byt i nás, jakoby u nás byli odjakživa. Jenom Eliška se jejich ďáblení nezúčastňovala. Po pár dnech jsem si všimla, že přece jenom Jonášek a Janek nejsou úplně stejní, což při jejich pobytu v kleci nebylo zřetelné. Takže jsem místo Janka hledala jméno, které by nebylo zas až moc odlišné, protože kotě už na něj docela reagovalo. Nakonec jsem našla Johanku.
Mirka Červenková
