| |
Druhý dopis Dumce...
Milá Dumko,
príma, že jsem našel nějakou kámošku. Jmenuji se Dantík, ale moji lidé mi říkají Ferdinande, Myšáčku můj nebo Ty prevíte. Určují to podle tak nepochopitelně iracionálních hledisek jako třeba kam se rozhodnu zajít na záchod. Ale popořádku, musím se Ti představit.
Svojí paní domácí jsem si našel letos v červenci, to mi byl asi měsíc a já se vydal na procházku. Nezdržoval jsem se takovými detaily jako třeba pamatovat si cestu domů, protože my kočky přece dovedeme vybruslit z jakékoli situace. Stačilo trochu namoknout, soustředit se na tklivé mňoukání, a hle, všichni se okolo tebe budou jen točit. Mlíčko, salámek,... z té jejich večeře jim nejmíň třetina zbyla, takový necita nejsem, abych trápil lidi hlady.
Odvezli si mě domů a já s překvapením zjistil, že tam už bydlí konkurence. šestiletý kocour Bondík, vyrušen ze svého letitého poklidu, nepochopil, že
když ho deste minut vytrvale koušu do ocásku, není to nic proti němu osobně. Čistě trénink mrštnosti. Zezačátku se mnou nekomunikoval vůbec, pak
syčel, vrčel, ale dělal jsem všechny možné spřátelovací akce, že si nakonec zvykl. Kouzlo osobnosti (nebo že by mu nic jiného nezbývalo?)
Je Tvůj člověk taky tak šíleně nervní? Moji lidi asi brzo skončí v nemocnici s infarktem, protože se pořád stresují a rozčilujují kvůli naprostým pitomostem. To je pořád: Jééé, nešahej na tu žehličku, jééé, neokusuj ten dort, hele on sežral ten dort pro tetu k narozkám, jééééééé vždyť on rozlil mošt na koberec, jéééééé, nehrabej v tom květináči, ... no hrůza, nenechají jednoho napokoji.
A víš, co s nima zamávalo zatím nejvíc? Dobrá finta, taky to zkus. Bydlíme ve čtvrtém patře a máme balkón, na který jsem si samozřejmě vymínil přístup.
Sousedi mají taky balkón, na kterém je spousta úžasných nových věcí. Mezi těmi balkóny se dá přecházet po parapetu širokém skoro deset centimetrů a mezi oběma balkóny je mezera široká asi jenom dvacet cenťáků. Co to je pro mě, trénovaného skokana, že. No, takže jsem tam přelezl a za chvíli slyším
klasicky jééééé a následuje Jéžiš, on tu není, kde je, čičičičičíí, pojď sem broučku, jéžiš, on určitě spadnul dolů, bůůůůů, já jsem to říkala, že jednou ten trouba spadne, bůůůůů. Nechal jsem je chvíli dusit a pak jsem mňouknul. Ještě, že se kočky neumějí smát, to bych fakt nevydržel. Jéééé, on je u sousedky - U jaké, dole? - Ne, vedle - Jéžiš, ta není doma, jak ho dostaneme zpátky??? To neměla říkat. Až do teď jsem si myslel, že to byla jen hra na schovávanou, ale došlo mi, že bych z toho mohl uděla príma nervy drásající záchrannou akci. Tak jsem si stoupnul na kraj a v intervalech asi pět vteřin jsem žalostně mňoukal a natahoval pacičku, jako že bych fakt hrozně chtěl zpátky, ale nemůžu. Lidi mají srandovně krátké tlapičky, takže je natahovali přes to zábradlí, ale chytit mě se jim nepodařilo. Mám smysl pro dramatickou koncovku, takže když už mě to přestalo bavit, roztřeseně jsem se nechal podebrat a přenést přes tu díru. Ti mě pak mazlili - celý večer a v noci jsem mohl i k nim do postýlky, to abych se vzpamatoval z toho hrozného traumatizujícího zážitku. Oni jsou fakt naivní. Slyšel jsem jak říká, že už na ten balkón asi nikdy strachy nevlezu. Ha, ha, ha.... Druhý den ráno šla věšet prádlo a je Ti jasné, co jsem musel udělat. Rychlostí kulového blesku jsem vyletěl za ní a přelezl jsem znovu do toho království srandy. Ale, Dumko, víš co si ona dovolila? Normálně mě vůbec nelitovala a nechala mě, když už jsem se u sousedů vážně nudil, klidně překonat tu hroznou propast samotného!!! Hrůza, budu muset vymyslet nějakou zbraň silnějšího
kalibru.
To je pro dnešek všechno, nechci Tě moc zdržovat.
Zdraví Tě Tvůj
Dantík
| |
