Četla jsem si povídání pana Šlajchrta o problémech jezevčího štěněte Woodyho se závistí a napadlo mě popsat, jak je to u nás (totiž - přesně naopak).

Naše Adélka má už víc než půl roku, neuvěřitelně vyrostla a je z ní elegantní a šikovná kočička. Na rozdíl od svého pohodlného předchůdce, kocoura Matese, pilně loví myšky, ovšem ráda si svůj jídelníček doplní taky nějakými dobrotami, které najde ve své misce. Nesmí to ale být jen tak něco. Pokud náhodou není delší dobu doma a její porce jí oschne nebo třeba mléko zkysne, už jí to nezajímá. To pak ostentativně chodí kolem a pohrdlivě se po nás dívá, jak je možné, že jsme si dovolili ji takhle odbýt. Řešení je jednoduché - tyhle (podle Adélky už nejedlé) zbytky vždycky ještě s chutí slupne naše fenka německého ovčáka, Bety. A Adélka dostane samozřejmě čerstvou porci.