| |
Cesta autobusem
Byli jsme s Beruškou (moje žena) navštívit mé rodiče na Vysočině a vrátit jim zase na nějaký čas jejich auto, které jsme měli půjčené, neboť žádné nevlastníme. Většinou ho stejně používáme na dopravu Dumky (a nás) na Vysočinu a zpět do Prahy...
Problém byl v tom, že jsme zpáteční cestu museli absolvovat autobusem... Byli jsme trochu v obavách, jak bude Dumka jízdu autobusem snášet. K autobusovému nádraží nás dovezli ještě rodiče (vráceným autem), ale pak už jsme si museli poradit sami.
Část cesty k autobusu snášela Dumka hrdinně (nevadilo ji houpání jejího proutěného košíku - na obrázku [12 kB] ještě jako malé kotě), takže to vypadalo optimisticky. Autobus se rozjel směrem ku Praze, Dumka ležela, jako celý začátek cesty v koši. Když jsme se dostali na dálnici bylo mě Dumky líto, takže jsem navrhl, že "bychom mohli vypustit tygra". Což se i stalo... Dumka už byla nervózní, což jsem poznal z vlhkých a horkých polštářků na jejich pacičkách.
Samozřejmě, že jsme nechtěli Dumku vypustit do celého autobusu, ale jenom v rámci našeho sedadla... Jak je vidět na prvním obrázku, celkem se to i dařilo (je taky vidět, že jsme měli sedadlo 10 a 11).
Jenže takhle Dumka zůstal jen chvíli a pak se začala vzpouzet, takže jí Beruška musela chytnout, aby neutekla za řidičem - určitě by chtěla převzít řízení :-)...
V tu chvíli jsem musel přestat fotit a pomoci Berušce umístit Dumku v jejím koši...
No moc se jí tam nelíbilo - rvala se s dvířky jak čert, takže jsme se báli, že koš zničí. Nasadili jsme tedy jinou metodu - otevřeli koš a dvířka dělali ručně - prsty i rukou. Zjistili jsme, že Dumka má poměrně velkou sílu, ale nedali jsme se.
Dumka se po marném boji uklidnila a cesta až na autobusové nádraží v Praze - Florenci probíhala v bez dalších zajímavých příhod. Dumka už spala s otevřenu budlinou, opírala si hlavu o Beruščinu ruku (jak vidíte na posledním obrázku) a ven už nechtěla.
| |
![obrázku [12 kB]](0908a.jpg){kind=link}