| |
Lištička
Před několika dny jsem četl kočičí rubriku, a tam jedna paní moc hezky psala o nalezeninách jejich kočičky. Ty nalezeniny se mi zalíbily, protože být kočičkou nalezen, a posléze i adoptován, to je opravdu velice specielní chvíle.Přinést si kočičku z útulku je krásné, ušlechtilé, a svědčí to o Vašem dobrém srdci. Vzít si kočičku od známých, kteří jich mají náhle doma mnoho, je jistě také záslužné, a taky přinese domů spoustu radosti. Když se Vám to zviřátko narodí doma, je to hezké, ale ani ono, ani Vy, jste pro to v podstatě nic neudělali. Já vím, je s tím porodem spousta starostí a tak, ale poslouchejte co chci říct. Když si Vás kočička najde, pozná, a posléze adoptuje, je to vyznamenání. Kočičky dobře, ač zatím nikdo neví jak, poznají, kdo je dobrý člověk a kdo je hoden té výsady se o kočičku starat. Už mi dáváte za pravdu, Vy, které to štěstí potkalo?
Nám se to stalo jednou, a nikdy na to nezapomenu. To jsme byli v Americe chvíli, pár měsíců snad, byl podzim 1985. Já byl v práci, a manželka Anička seděla v pokoji na zemi, a četla si. Ne, že by ráda sedala na zemi, ale mi v tu dobu nic jiného na sezení neměli. Najednou měla pocit, jako že se na ni někdo dívá. Lekla se, bylo to v Los Angeles, a tam když se na Vás ve Vašem bytě dívá někdo cizí, tak je to vážné. Dveře na patio, takový balkon v přízemí, byly otevřené, a v těch dveřích stála ta nejvošklivější kočka, jakou si jen umíte představit ve snu, když máte horečku a ucpanej nos. Kočka ji chvilku tiše pozorovala, a pak zvolna odešla. Večer mi o tom Anička vyprávěla, a kočku popsala v podstatě tím, že řekla, že doufá, že už nepřijde. To znamenalo moc, protože v Čechách jsme kočku vždycky doma měli, i v gasthofu Gruber v Ramsau v Rakousku, kde jsme trávili první emigrační časy, a scházela nám. Nicméně příští den se objevila znova, odvážila se dál do pokoje, ale jen se rozhlédla a byla pryč.
Pak už se na ni Anička nachystala. Koupila kočičí konzervu, a dala ji do pokoje na zem, blízko dveřím. Kočka přišla, zkontrolovala zběžně pokoj, na jídlo se podívala, ale nevzala si. Teprve když Anička dala jídlo na patio, tak tam se najedla. Nedůvěřovala nám. Nebo snad, víte, připadá mi to jako liška v Malém Princi od Exupéryho. Jako by se bála se ochočit. Začala k nám chodit denně, dávali jsme jí jídlo pravidelně, a ona o sebe náhle začala dbát. Vyčistila si kožíšek, také se jí s pravidelným jídlem začal lesknout, a pomalu se proměnila v překrásnou kočičku Main Koon. Pořád se ještě bála, i když už k nám chodila jíst běžně, ale spala někde venku.
Jednou ovšem nastalo, co přijít muselo, a přiznávám, na co jsme čekali.
Konečně se nechala pohladit, a nec hala se hladit a hladit, snad aby si vynahradila dobu, po kterou byla sama. Od té doby s námi bydlela, naprosto samozřejmě se zhostila povinností domácího miláčka. Později, až jsme poznali její povahu, zjistili jsme, že to byl všechno jen její zodpovědný přístup, nechtěla vstoupit do příbuzenského svazku, než si byla jista. Naprosto stejně zodpovědně přistupovala ke všemu. Koupili jsme jí kočičí obojek, na který byla nesmírně pyšná. Nosila hlavičku vysoko, aby všichni viděli obojek, znamení, že k někomu patří. Pečlivě vždy otáčela přesku dolů, a zvonila jí při jídle o misku. Pojmenovali jsme ji Lištička, podle dlouých chlupů na mohutném ocásku, tak jak ho Main Koon kočky mají. Strážila dům, a vše neobvyklé nám sdělovala, a když jsme přišli z práce, povyprávěla nám co dělala celý den. Mluvila samozřejmě kočičštinou, ale rozuměli jsme ji dobře, skoro tak dobře jako ona naší češtině. Jen jednou jsme nemohli pochopit, co chce říct, to když nám vlezla do bytu ještěrka. Rozrušilo ji to tak, že ze sebe nemohla vypravit větu. Víte, já mám takovou teoriii, podle které jsou kočky mnohem chytřejší než víme, respektivě než nám dovolí vědět. Jinak by riskovaly, že budeme chtít aby chodily taky do práce. Takhle je jim líp.
Jednoho dne se k nám nastěhovala kočka pouličnice, ale pravá. Povila rodinu, ale ze čtyř koťátek zbyl jen jediný kocourek. Ostatní nepřežili tři dny. Maminka kočka u nás stejně byla jen den či dva na rekonvalescenci, a už byla zase někde ve světě. Lištička se ovšem o kocourka starala vzorně. Sama koťátka mít nemohla, ale maminkovské povinnosti znala perfektně. Vychovala ho skvěle, může na něj být hrdá. Žlutě zrzavý kocourek Rézínek je stále ještě s námi, narodil se v roce 1988. Jeho narozeniny slavíme, a spolu s ním všechny kočky v našem domě.
Potom běžel čas, to už jsme bydleli v El Cajonu u San Diega, a Lištička se začala před námi schovávat, nechtěla být hlazena, nepřišla si sednout na klín, tak jak to měla ráda. Až jednoho dne jsme ji našli plačící v koupelně pod umyvadlem, a nemohli ji poznat. Během jediného dne zhubla, kožíšek stále pečlivě upravený byl zakudlaný a špinavý. Okamžitě jsme viděli, že je zle. Popadli jsme Lištičku, do auta a do nemocnice. Tam jí paní doktorka prohlédla, a výsledek byl velice smutný. Měla rakovinový nádor na ledvině, naprosto neoperovatelný. Bydleli jsme v bytě, nepatřil nám ani kousek země nikde okolo, pohřbít jsme ji neměli kde. Ostatně jsme byli oba takoví srabi, že jsme ji ani nechtěli vidět, tak jako se ona styděla před námi za svou nemoc, tak jsme se náhle i my styděli. Nechali jsme ji v nemocnici.
Miloval jsem Lištičku jako žádnou kočičku před tím, prošla s námi tím nejhorším obdobím života tady. Prožila s námi časy, o kterých dnes říkám, že bych je nepřál nejhoršímu nepříteli, a odešla v době, kdy se vše začalo obracet a začalo se nám dařit trochu líp. Nechala nám tady Rézínka, kterého sama vychovala, aby na nás dohlížel. Věřím tomu, že se na nás stále ještě dívá tam z kočičího nebe, a věřím, že tam se taky jednou sejdeme.
Děkuju Lištičko, Tvůj Michal
Psáno pro Dumku, 20. Listopadu 1998.
| |
