| |
O kočce Eržice
Naše kočka se jmenuje Eržika, ale říkáme jí Róžo. Asi na to slyší, protože když ji zavoláme, začne mrskat špičkou ocasu. Měli jsme už několik koček, ale nikdy takového samorosta, jako je Róža. Dostali jsme ji před třemi roky od paní bydlící ve vesnici kdesi u Plzně. Róže tehdy bylo osm týdnů. Přišli jsme si pro ni pozdě večer. "Počkejte, musím jí nabídnout trochu mlíka, jinak nepřijde", řekla ta paní a zavolala na kotě. Dnes s odstupem si říkám, že mě to mělo varovat. Kotě se přišouralo ze tmy, paní ho drapla, strčila do krabice a bylo naše. Ještě jsme se dověděli, že jeho máma je nalezenec od jedné plzeňské samoobsluhy, ale kotě se už narodilo tady na vesnici.
Róža je dodnes plachá a bojí se ruky. Jen když je rozespalá, nechá se podrbat za ušima. Sáhnout jí na bříško je vyloučená věc. Před návštěvami, které nezná, se schovává do koupelny pod vanu. Na druhé straně se nás pořád drží a jak se během dne přemísťujeme po bytě, chodí s námi. Jen si udržuje odstup, otře-li se bokem o lýtko, je to od ní velké vyznamenání. Taky nemá ráda, když si v kuchyni na stole rozložíme noviny a chceme je číst. To se po nich válí a my ji musíme chválit a ruce mít přitom za zády. Kdyby ji někdo chtěl pohladit, v mžiku by se změnila v dravce a krutě zaťala drápy. Jako by v jednom kožíšku byly dvě kočky, domácí a miniatura tygra.
Tak nevím, jestli má Róža v genech schovaný svůj polodivoký původ, nebo zda jsme udělali nějakou chybu. Občas nás napadne, jestli by jí nepomohla nějaká kočičí kamarádka. Máme ale obavu, jak by ji přijala. Mohl by nám někdo z návštěvníků Neviditelného psa poradit?
| |
