| |
PSI
Výchova psa
Hledá se nový domov
Dorotka je kříženec, bude střední velikosti, krátkosrstá, černá s pálením. Je veselá, živá a nebude se bát zřejmě ani čerta, protože z naší velké smečky žádný respekt nemá. Chtěla bych poprosit prostřednictvím Neviditelného psa, jestli by se nepodařilo nalézt pro Dorotku nový domov. Ale jenom ne k boudě, bez možnosti častého kontaktu s lidmi. Při jejím temperamentu by to byl pro ni největší trest.
Více si můžete přečíst zde v rubrice PET.
|
Před léty jsme si se ženou pořídili štěně dobrmana. Pro mojí ženu to nebylo nic nového, měla zkušenosti a věděla, co chce. Pro mne to byla novinka a tak jsem se divil, že jsme jeli třeba sto kilometrů od Prahy, abychom řekli chovateli, že se nám štěně nelíbí a jeli zase zpět.
Nakonec jsme si vybrali štěňátko z pražského chovu od rodiny, která v činžovním domě na Vinohradech chovala nejen psy, ale i různé hlodavce a děti. To byla právě příčina pozdějších problémů. Když jsme si po osmi týdnech odváželi štěně domů, žena zářila štěstím jako nikdy před tím. Dodneška si vzpomínám jak se štěněti klepaly nožičky jako z rosolu, když jsme ho přivezli a postavili v kuchyni na podlahu. Byl to pejsek a jmenoval se Brian. Jak rostl, tak jsem s pravou mužskou ješitností sledoval, zda mu dostatečně stoupá dobrmaní sebevědomí. Těžce jsem nesl, že při čůrání stále ještě nezvedá nožičku jako důkaz své suverenity. Ale dočkal jsem se. Brian vyrostl v sebevědomého psa, který sice rvačky nevyhledával, ale když už k něčemu došlo tak si rozhodně nenechal nic líbit. Z boje nikdy neutekl a stávalo se, že jsem ho za slabiny zadních nohou tahal z vrčícího klubka chlupů, nohou, zubů a uší.
Bydlíme v centru Prahy a tak se cílem vycházek stávaly většinou různé větší zelené plochy v centru. Vrch Vítkov, Parukářka, Grébovka, Kavčí hory, Vyšehrad apod. Pes se prostě musí vyběhat a zvláště tak temperamentní pes jakým dobrman rozhodně je. Proto jsme si ho také pořídili. Protože když psa, tak tedy PSA! Brian tedy dostal na čumák košík a byl vypuštěn k proběhnutí. Upřímně řečeno ostatní provazeči psů to dělají stejně neboť kde je dnes dovoleno psí proběhnutí aniž byste se museli obávat pokuty nebo nedej bože šíleného medvědobijce, který považuje za svou honitbu vše, kde roste tráva a neúnavně slídí po vhodném objektu k zastřelení. A tady začínala naše potíž. Neměli jsme dosud děti a Brian ze svého utlého mládí zvyklý na děti měl děti nesmírně rád. V praxi to vypadalo tak, že ačkoli vychovaný, vycvičený a složenými zkouškami z výkonu obdařený, jakmile v dálce zahlédl dítě rozběhl se k němu v naději na setkání s kamarádem z dětství. Ta dálka byla mnohdy až 400 m a nevrátil se, dokud si k děcku nečuchnul. Vidím před očima vyděšené rodiče a prarodiče zvedající své ratolesti nad hlavu a šíleně ječící. Nebylo divu. Zlý dobrman, jakého znali z televize, jim běží roztrhat dítě! Museli jsme s tím něco udělat. Vyběhat dobrmana chůzí na vodítku nelze. Bylo tedy nutno odnaučit Briana běhat za dětmi. Vyšli jsme z toho, že stejnou měrou miloval i běžce, kteří si hlubokou inhalací smogu v Praze utužují zdraví. Dalším poznatkem byl pak fakt, že Brian nesnáší mokrou hlavu, vodu na hlavě a už vůbec ne postříkání hlavy vodou. Měli jsme doma injekční stříkačku na 200ml… Stačilo tedy už jen málo. Sehnat běžce, který, až k němu Brian doběhne, mu pěkně zblízka stříkne ty dvě decky do ksichtu. Doufali jsme, že pes bude tak šokovaný, že si po zbytek života odpustí onu radovánku běhání za neznámými osobami. Když jsem tedy mezi svými přáteli nadhodil co potřebuji, tak kupodivu nikdo nechtěl. Dodávám, že Brian byl skutečně vychovaný a nikdy nikoho nekousl. Až se jeden našel. Byl to kamarád Jirka. Dostatečně fyzicky i duševně odolný a zároveň ochotný pomoci. Jako ostatně mnohokráte před tím. Byl v tom však háček. Víkendy nepřipadaly v úvahu a ve všední den mohl kamarád až po 19 hodině. Nedalo se nic dělat a pokud jme měli svůj plán uskutečnit museli jsme se přizpůsobit. Sešli jsme se tedy v 19.00 na Vítkově, vybavili nešťastníka nabitou stříkačkou a instrukcemi. Teď poběžíš pryč. Až budeš tak 100 m od nás změníš směr a my vypustíme psa. Pes k tobě poběží… atd… Jediný malý nedostatek spočíval v tom, že už byla tma. Přítel Jiří měl na sobě černou bundu a tmavé kalhoty a pes byl černý. Po odběhnutí 50ti m jsme neviděli NIC! Pouze jsme slyšeli jakýsi výkřik člověka a vyjeknutí psa. Dodneška přesně nevím co se na cestičce cca 100 m od nás dělo. Jisté je, že Brian najednou přiběhl a MĚL MOKROU HLAVU! Jiří úkol splnil!
Věřte nebo ne ale výsledek byl přesně takový, jaký jsme očekávali. Brian od té doby už za lidmi neběhal. Zato dělal jiné, typicky psí, věci. O tom příště.
František Lizner
|
|
