| |
PSI
Bígl a mrtvá ryba
Hledá se nový domov
Dorotka je kříženec, bude střední velikosti, krátkosrstá, černá s pálením. Je veselá, živá a nebude se bát zřejmě ani čerta, protože z naší velké smečky žádný respekt nemá. Chtěla bych poprosit prostřednictvím Neviditelného psa, jestli by se nepodařilo nalézt pro Dorotku nový domov. Ale jenom ne k boudě, bez možnosti častého kontaktu s lidmi. Při jejím temperamentu by to byl pro ni největší trest.
Více si můžete přečíst zde v rubrice PET.
|
V PET byl minulý týden moc pěkný příspěvek o vztahu jednoho pejska k mrtvé rybě. I já mám jednu moc takovou zkušenost. Jak už jsem se na těchto stránkách před časem, mám dva psy, respektive fenky - bígličku Harriet a pudličku Ginny. S oběma cvičím agility, a protože cvičáků, kde se tento sport dělá, zatím moc není, jezdím cvičit až do Komořan, přestože sama bydlím v Malešicích. Kdo zná pražskou MHD, ten si dokáže určitě představit, co je to za výlet, cestovat s dvěma psy takovou štreku. Jedna cesta obnáší nejméně hodinu jizdy tramvajemi a k tomu ještě nějakých třicet minut svižné chůze opuštěnými končinami, kde zpravidla nepotkáte živáčka - ale co by člověk neudělal pro následnou radost a kulturní a sportovní vyžití svých miláčků.
Od tramvajové zastávky v Modřanech se dá za pěkného počasí jít po břehu proti proudu Vltavy až ke cvičáku, po tzv. náplavce je to docela pěkná procházka. K takové procházce jsem se rozhodla i předloni v srpnu, když byly mé pudličce necelé čtyři měsíce a já jsem ji začínala seznamovat s prostorem zvaným cvičák a s překážkami na něm.
Vystoupila jsem v Modřanech z tramvaje, bíglici na vodítku, pudličku na břiše v jakémsi speciálním vaku pro pejsky (vypadala jsem jako takový divný klokan, který nosí štěně). Došla jsem na náplavku, odepnula bíglici z vodítka, ale protože je prase (jako asi každý bígl), ponechala jsem jí náhubek, aby cestou nemohla nic sežrat. Tím jsem ji pustila ze zřetele, protože v dohledu nebyl žádný člověk ani pes nebo fena, s kterou by se mohla poprat (jako je Bartovým koníčkem napadat psy, je Harrietiným koníčkem napadat feny, a pokud možno ty, které jsou několikanásobně větší než ona).
Začala jsem rozvazovat vak a vyndavat pudlí štěňátko, když mi najednou došlo, že bíglice zmizela nějakou neobvyklou rychlostí. Tázavě jsem ji zavolala, a zahlédla těsně vedle vody spokojeně mávající ocásek s bílou špičkou, který se vzápětí nato k té zemi podezřele přiblížil. V tu chvíli mi to došlo - určitě je tam nějaká mršina a ta moje potvora se tam válí! Nebylo to tak dlouho, co jsme kousek od tohoto místa našli mrtvou lišku, kterou přinesl proud. Zařvala jsem FUJ!!!!!!! a KE MNĚ!!!!!, ale už bylo pozdě. Bíglice se válela na břehu po mrtvé rybě, která mi, ač se v rybách nevyznám, nápadně připomínala úhoře. Mrtvolka smrděla na deset metrů a Harrieta bohužel nejméně na stejnou vzdálenost, a nadto se nehodlala od ryby dobrovolně vzdálit. Vůbec nechápala, proč jí nadávám - takový skvělý parfém si našla… Pudlí štěňátko hned naznačilo, že by se rádo přiučilo nějakým prasárnám, které ještě neumí, takže jsem kromě odchytu bígla měla ještě plno starostí s tím, aby Ginnynku nenapadlo následovat příkladu své velké bíglí učitelky a vyválet se v rybě taky. (Jak se ukázalo za pár měsíců, moc se učit nepotřebovala - v mrtvém ježkovi se zvládla s přehledem vyválet sama a Harrietu k němu vůbec nepustila).
Když se mi podařil odchyt bígla (kterému po nějaké chvíli došlo, že ho pochvala asi nečeká, a tak kroužil kolem stylem „nepřijdu, dokud se neuklidníš"), ohledala jsem situaci a zjistila, že mám nejsmradlavějšího psa v širokém dalekém okolí a možná v Praze vůbec. Co bylo platné, že měla celou dobu košík, aby nic nesežrala! Chcíplou rybou smrděl i obojek, i ten košík. V bláhové naději, že aspoň část toho odporného pachu zmizí, jsem bíglici hodila do vltavské vody, a to i s hlavou - nic platno, smrděla dál, a když uschla, tak smrděla snad ještě víc než ta mrtvá ryba.
Moje naděje se upřely ke cvičáku - tam je přece mýdlo, tak z ní smyju aspoň to nejhorší! Došly jsme na cvičák, já samozřejmě náležitě nabroušená, bíglice zkroušená a okolo nás pobíhalo veselé pudlí štěnátko, které se těšilo z toho velikého krásného světa kolem… Mýdlo na cvičáku sice bylo, ale snaha umýt s ním rybí smrad se ukázala jako neskutečně naivní - to mýdlo vůbec neúčinkovalo! Bígl smrděl stejně jako předtím. Od kolegů agiliťákům jsem si vyslechla několik jedovatých poznámek na téma, jak mají někteří lidé smradlavé psy. Chvilku jsem se vydržela přetvařovat a se šťěňátkem běhat po cvičáku a tvářit se, že je všechno v nejlepším pořádku, ale pak jsem se rozhodla, že raději pojedu domů.
Představa zpáteční cesty ve mně předem budila hrůzu - co s takovým smradlavým bíglem v tramvaji? Možná kdybych ho do něčeho zabalila, tak by tak nesmrděl - no jo, ale nic takového nemám… Cestou na zastávku jsem Harrietu ještě jednou hodila do vltavské vody, aby ten pach byl alespoň méně intenzivní, když už není možno se ho zbavit. Řeknu vám, že tolik místa jsme kolem sebe v žádném dopravním prostředku ještě nikdy neměly! Nastoupila jsem pro jistotu do druhého vozu, aby nás řidič pro nadměrný smrad nevyhodil, a sledovala, jak si lidé z přední části vozu postupně přesedávají do zadní… Nejdřív jsem se za tu svojí potvoru bíglí styděla, ale postupem času jsem se tím docela bavila. Lidi se tak překvapeně rozhlíželi a hledali, odkud to vychází…
Když jsme dojely domů, putovala bíglice samozřejmě do vany. Na její očistu prasklo půl lahve psího šampónu, ale bez úspěchu - smrděla pořád! Zkusila jsem Orthosan, který mi doma zbyl z období bleší invaze - nic platno, bígl smrděl dál! Stříkla jsem na ni trošku parfému - smrad byl teď kombinovaný a naprosto nepopsatelný.
No, abych to zkrátila - Harrieta smrděla rybou ještě skoro měsíc, a to jsem ji mezitím znovu vykoupala v naději, že ten smrad přece nemůže být tak trvanlivý. Poučení z této příhody je asi nabíledni (to je moc pěkné slovo, nemyslíte?) - v místech, kde se mohou vyskytovat mršiny, raději vůbec nepouštějte psa z dohledu. A když je to náhodou bígl, tak ho nepouštějte ani z vodítka…
Míla Vrbová
|
|
