| |
ANDULKY
Návrat emigranta
Ztratil se nám pes
irsky setr, cervenohnedy, kovovy obojek se znamkou, slysi na jmeno Drak. Zpravu prosim dejte na tel. c. 02/44912223 nebo na adresu zidkova@vscht.cz. Zn. ODMENA.
Mame ho moc radi a prosime o pomoc, DEKUJEME
Jarmila
|
Asi tři roky před smrtí naší dřívější kočky Kotěte jsme získali zelenou andulku. Bydleli jsme v té době v Německu, bylo po revoluci a často jsme jezdili do Prahy na návštěvy. Když jsme zase jednou v květnu přijeli za bratrem do chaty, běžela nám vstříc moje neteř a hned nám sdělovala, že jejich 3 letá andulka asi bude muset na chatě zůstat žít. Moje švagrová, která trpí alergií, si nechala udělat nové zkoušky a ty ukázaly, že mimo jiné se její alergie rozšířila i na andulky. Proto musel ptáček z domu.
Jenže nikdo z okolí andulku nechtěl, maminka si ji tehdy vzít nemohla a tak
jí bratr odvezl na chatu s tím, že jí tam nechá, bude dojíždět krmit a snad
se časem najde někdo, kdo se jí ujme.
Ten někdo právě přijel z Německa na návštěvu !! Když jsme pozdějí odjížděli z Prahy, andulka jela s námi. Bratr andulku pojmenoval Toník a tvrdil, že je to sameček. Toníček byl sice upovídaný, ale poměrně plachý ptáček a říkali jsme si, že když mu koupíme dost velkou klec, bude v ní spokojený a nebude
mu tolik vadit, že kvůli kočce nemůže létat venku.
Kočka klec řádně očichala - a Toníka pěkně vyplašila - tím ale její
seznamování skončilo. Kotěti šlo na 15tý rok a nějaký uřvaný opeřenec už jí asi nezajímal. Nebo si přeci jen pamatovala klofanec, který jí před léty uštědřila naše tehdejší andulka Pepi.
Toníček si u nás brzy zvykl a buď vedl dlouhé ptačí monology, nebo se
přidával ke zpěvu ptáků na zahradě. Stal se z něj velmi přítulný a
společenský ptáček, který se rázem zamiloval do manžela. Jakmile ten se
vracel z práce a Toník zaslechl jeho hlas, spustil křik na celý dům, byl
nalepený na mřížkách klece a celou hlavičku měl načepýřenou radostí.
Potom jeden den sameček Toník snesl vajíčko - a dělal to pak pravidelně
jednou i dvakrát za měsíc. Manžel proto Toníka přejmenoval na Cheerie, jak prý se jmenovala andulka, kterou kdysi jako děti měly doma. Když jsme viděli ten kočičí nezájem o andulku, začali jsme Cheerie pouštět ven. A pak to u nás bylo zase tak, jako v době, když jsme měli andulku Pepiho - tj. klec byla otevřená převáznou část dne. Rozdíl byl ale v tom, že když bývala
otevřená Pepiho klec, byla kočka venku. Teď Cheerie kroužila po celém domě s
kočkou uvnitř a Kotě si jí všimla až teprve tehdy, když se jí andulka
promenádovala doslova nad hlavou, po opěradle kanape, na kterém ona spala.
Bydleli jsme v jednopatrovém domě, kde nahoře byly ložnice s koupelnou a
manžel tam měl i svoji pracovnu. Sotva přišel domů, už mu andulka seděla na hlavě a mlela pantem. Před večeří pak manžel chodil do pracovny číst a vyřizovat poštu. Cheerie chvilku trvalo, než se jí podařilo za ním správně vykroužit nahoru nad spirálovým schodištěm. Ze začátku to většinou končilo nárazem na zeď a překvapenou andulkou na schodech. Ale nevzdala to a brzy bravůrně - na jeden zátah - vyletěla nahoru a celá šťastná tam úřadovala s manželem. Někdy usnula na hraně dveří, kde ráda sedávala a nevšimla si, že manžel mezitím odešel. To se pak shora ozývalo nešťastné pípání, ale sotva manžel zapískal, už jsme jí slyšeli dvěma obloučky plachtit dolu - rovnou na jeho hlavu.
Cheerie milovala korek. Přišla jsem na to tehdy, když jsme našla pěkně
okousané rohy korkové podložky pod hrnce. Začala jsem jí tedy kupovat taková
tlustá, asi 10 cm korková víčka. Zastrčila jsem korek do mřížek klece,
Cheerie ho s vervou ožďibovala a během 3 dnů dokázala rozdrobit na hromádku
jako podestýlku. Dávala jsem jí ten korek hlavně tehdy, když byla sama doma,
aby měla něco pro zahnání samoty.
Cheerie nejmilejší hrou byla kopaná, či přesněji házená. Na mramorový
parapet u okna, kde stála její klec, jsme vyrovnali nejméně deset malých
hliníkových mističek od svíček. Cheerie to se zájmem pozorovala, pak k nim
přiletěla, jednu po druhé brala do zobáčku a rázně mrštila z parapetu na
zem. Když některá mistička nespadla přímo na zem, ale jen na topení pod ním,
Cheerie se tam snesla, mističku vylovila ze žeber topení a hodila jí tam,
kam patřila - na zem. Když jsme ty mističky chtěli zvedat a dávat zpět,
čertila se, brblala na nás a viditelně vztekle je zase odhazovala. Teprve až
když shodila poslední vyrovnanou mističku, "dovolila" nám je všechny
zvednout.
Potom nám umřela kočka a rok a půl na to jsme se stěhovali zpět do Ameriky.
V té době k nám také začal chodit na návštěvy sousedovic mladý kocourek. Ten se mohl z andulky v kleci nejprve zbláznit, časem se ale uklidnil a s velkým
zájmem jí alespoň pozoroval. Cheerie - zvyklá už na Kotě - zůstávala při
těchto návštěvách klidná.
Moc rádi bychom si bývali vzali Cheerie s sebou do Ameriky a informovali
jsme se na patřičných úřadech. Když jsme se ale dozvěděli, co vše by
chudinka musela ještě po dlouhém letu vytrpět (měsíční karanténu, pravidelný
odběr krve atd.), rychle jsme se původní myšlenky vzdali. A tak jsme na tom
byli stejně, jako můj bratr před čtyřmi lety. Když moje maminka viděla, jak
jsme z toho smutní, nakonec rozhodla, že si andulku vezme k sobě.
Cheerie se tedy vrátila i s výbavou do svého rodiště a brzy začala svojí
láskou znovu zahrnovat bratra, kdykoli přišel k mamince na návštěvu.
Po andulce se nám sice hodně stýskalo, ale byli jsme rádi, že to takhle
šťastně dopadlo a Cheerie vlastně "zůstala v rodině".
Marie Crossette, USA
O Cheerie alyas Toníčkovi se psalo také v Dumce.
|
|
