Prosba o pomoc Chtela bych casem prijet zpet k nam do Česka pochopitelne i se svyma činčilama, ale narazila jsem na jeden velky problem a to ohledne jejich prevozu. Byla jsem odkazana se zeptat na okresni veterinarni sprave v Praze a bylo mi sdeleno, ze je potreba nejake licencni povoleni a podminky pro vstup do CR. A ty ze mi musi v Cesku nekdo vyridit, podat zadost asi o ty podminky. Co me vsak sokovalo, zminovali se tam, ze budou chtit znat misto meho pobytu kvuli karantene. Jsem si jista, ze karantena by je mela na svedomi, jelikoz jsou to desne stresova zvirata, reagujici na vse nezname a nezvykle stresem, neprijimanim jidla atd. Jiz jen ta cesta by pro ne byla zatez. Prosim, je to opravdu tak s tou karantenou, nevite o tom neco od lidi, kteri si tez privazeli nejake zvire? Jsem z toho nestastna a nevim, co mam delat. To jsou opravdu tak priserni byrokrate, kterym je jedno, ze to zvireti ublizi, neda se to nejak obejit, kdo by me mohl poradit. Inka Své zkušenosti posílejte prosím Ferdovi.

O své bígličce Harrietě a jejím pozitivním vztahu k mrtvé rybě jsem psala nedávno, takže je na čase napsat taky něco o mém pudlíkovi. Mám trpasličí černou pudličku s honosným jménem Imagie Black Sakké, ale jí smím říkat Ginny. To mi dovolila, ačkoliv má rodokmen o mnoho vznešenější než já a na rozdíl ode mne patří mezi šlechtice.

Pořizovala jsem si si s tím, že k tvrdohlavému laboratornímu bíglovi si mohu pořídit jedině psa povahově úplně odlišného - a musím říct, že jsem se s pudlem naprosto trefila. Ginnynka je jiná, samozřejmě v tom pozitivním slova smyslu, a přes svoji velikost (nebo spíš malost) je opravdový pes. Odjakživa byla nebojsa, mezi lidmi (které neskutečně miluje) i mezi psy. Je zvyklá postarat se o sebe sama, není to žádná hysterka, která potřebuje mít paničku neustále za zadečkem, aby se nebála. V necelých čtyřech měcících dokázala sebrat klacek dospělému německému ovčákovi, a ještě si ten klacek před ním hájila tak, že se ovčák dal raději na ústup.

Já jsem ji dlouhou dobu jako opravdového psa nebrala, pořád to pro mne bylo malinké pudlí štěňátko, přestože jí už za pár týdnů budou dva roky. Že je Ginnunka dospělá a že má víc odvahy, než mnohý velký pes, jsem si uvědomila teprve před několika dny. Začalo to nenápadně - Ginnunka odehnala psa, který příliš obtěžoval její velkou psí učitelku Harrietu. Pak jsem šla s oběma pejskami jeden večer ven, jenom na rychlé čůrání. Ginnunka provedla žádané, přiběhla ke mně a stoupla si (jako vždy) k mým nohám, zatímco bíglička Harrieta hledala ten jeden jediný voňavý centimetr trávy, který by byl dostatečně vhodný na to, aby se na něj vyčůrala. Tahle její procedura někdy zabere i 10 minut, a protože je přitom schopna využít tmy k sežrání nějakých fujtajblů, musím být stále ve střehu a sledovat ji. Tak se stalo, že se z opačné strany ke mně přibližoval nějaký divný chlap a já o něm vůbec nevěděla. Upozornila mě na něj Ginnunka - zaječela svým vysokým hláskem tak, že jsem se lekla nejen já, ale i ten chlap…a raději změnil směr chůze. Ginnunčina prudká reakce mě překvapila, protože ona lidi opravdu miluje, ale asi v tomhle případě věděla svoje…

Míla Vrbová          

Další příhodu Ginny si můžete přečíst zítra.