Prosba o pomoc Chtela bych casem prijet zpet k nam do Česka pochopitelne i se svyma činčilama, ale narazila jsem na jeden velky problem a to ohledne jejich prevozu. Byla jsem odkazana se zeptat na okresni veterinarni sprave v Praze a bylo mi sdeleno, ze je potreba nejake licencni povoleni a podminky pro vstup do CR. A ty ze mi musi v Cesku nekdo vyridit, podat zadost asi o ty podminky. Co me vsak sokovalo, zminovali se tam, ze budou chtit znat misto meho pobytu kvuli karantene. Jsem si jista, ze karantena by je mela na svedomi, jelikoz jsou to desne stresova zvirata, reagujici na vse nezname a nezvykle stresem, neprijimanim jidla atd. Jiz jen ta cesta by pro ne byla zatez. Prosim, je to opravdu tak s tou karantenou, nevite o tom neco od lidi, kteri si tez privazeli nejake zvire? Jsem z toho nestastna a nevim, co mam delat. To jsou opravdu tak priserni byrokrate, kterym je jedno, ze to zvireti ublizi, neda se to nejak obejit, kdo by me mohl poradit. Inka Své zkušenosti posílejte prosím Ferdovi.

Seznámení se s Ginnou vyšlo včera. Dnes si přečtete dokončení.

Další příhoda následovala zanedlouho - vracela jsem se s pejskami ze cvičáku a u parkoviště vedle našeho domu postávala paní se čtyřmi plavými briardy; dva byli na vodítku, další dva se pohybovali volně. Zřejmě byla ta paní u někoho na návštěvě, protože jsem ji u nás nikdy neviděla. Moje bíglička pere s fenami, je schopna napadnout je bez ohledu na jejich velikost, takže jsem ji raději držela na krátkém vodítku, a dobře jsem udělala - obě volně pobíhající zvířata byly feny. Pudlička Ginnunka byla (jako prakticky vždy při setkání s cizími psy) odkázána sama na sebe a svou schopnost komunikace, kterou má zřejmě naprosto skvělou. Neměla jsem sice úplně nejlepší pocit, když jsem sledovala, jak ti dva kolohnáti (majitelé briardů prominou) očuchávají mou malou pudličku (ta v té chvíli neměřila 30, ale snad jen 10 centimetrů), ale Ginnunka byla zřejmě dostatečně placatá a podřízená a briardí revizí prošla bez úhony. Briardi ji propustili a vraceli se zpátky ke své paničce.

Popošla jsem ještě pár kroků a v domnění, že je nebezpečí zažehnáno, jsem pustila Harrietu z vodítka. Harrieta se hned běžela vyčůrat, a zatímco tam dřepěla (zády k briardkám), obrátila se jedna z briardek a rozhodla se jít Herinku očuchat, když ještě neměla tu příležitost. Já už byla od Harriety příliš daleko na to, abych ji mohla zase zpátky připnout na vodítko, a na můj povel "Ke mně" nereagovala - pořád ještě čůrala a briardku vůbec neviděla. Bylo mi jasné, co bude následovat - briardka přijde k Harrietě, třeba i s přátelskými úmysly, ale Herinka se naježí a vyjede po ní. Briardka si to pochopitelně nenechá líbit, možná tím přivolá na pomoc i tu druhou briardku - no a bude po bíglovi. Snažila jsem se rychle něco vymyslet - marně. Pomoc přišla ze strany, ze které jsem to nejméně očekávala - od Ginnunky. Vzduchem prolétl malý černý blesk a chňapl briardce po čumáku. Briardka se překvapeně zastavila, ale to už černý blesk letěl zpátky a chňapl znovu. Briardka sotva stačila uhnout. Využila jsem toho k rychlému odchytu Harriety, paní od briardů zřejmě v té chvíli pochopila, že něco není v pořádku a briardku (naštěstí poslušnou) si odvolala. Harrieta byla zachráněna, ani o tom nevěděla. Můj pětikilový pudlík zahnal třicetikilového briarda...

Druhý den ráno Ginnunka podobným způsobem zahnala fenku rhodéského ridgebacka, které jsem se absolutně nemohla zbavit a která se rozhodla podrobně prozkoumat obsah mých kapes. Její páníček ji marně volal z druhého konce parku, ale stačilo, aby zakročil pudlík, a ridgeback se dal rychle na ústup. Následující týden Ginnunka ochránila čtyřměsíční štěňátko pudlíčka, které sice jinak nesnáší (protože štěňátko ji tak strašně zbožňuje, až je to k nevydržení), ale teď po něm šlapal takový velký kříženec, až štěňátko nešťastně plakalo. Ginnunka se štěňátka zastala a křížence odehnala...