|
16.3. PSI
Pes svobodný - Bájný Bohatýr (Bára, Tetčice)
15.3. KONĚ
Od psů ke koním a kočkám (Bára, Tetčice)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
Prosba o pomoc
Chtela bych casem prijet zpet k nam do Česka pochopitelne i se svyma činčilama, ale narazila jsem na jeden velky problem a to ohledne jejich prevozu. Byla jsem odkazana se zeptat na okresni veterinarni sprave v Praze a bylo mi sdeleno, ze je potreba nejake licencni povoleni a podminky pro vstup do CR. A ty ze mi musi v Cesku nekdo vyridit, podat zadost asi o ty podminky. Co me vsak sokovalo, zminovali se tam, ze budou chtit znat misto meho pobytu kvuli karantene. Jsem si jista, ze karantena by je mela na svedomi, jelikoz jsou to desne stresova zvirata, reagujici na vse nezname a nezvykle stresem, neprijimanim jidla atd. Jiz jen ta cesta by pro ne byla zatez. Prosim, je to opravdu tak s tou karantenou, nevite o tom neco od lidi, kteri si tez privazeli nejake zvire? Jsem z toho nestastna a nevim, co mam delat. To jsou opravdu tak priserni byrokrate, kterym je jedno, ze to zvireti ublizi, neda se to nejak obejit, kdo by me mohl poradit.
Inka
Své zkušenosti posílejte prosím Ferdovi.
|
PSI
Pes svobodný - Bájný Bohatýr
Koně a kočky jsou zvířata svobodná (viz včerejší
příspěvěk), což se o psech říci nedá.
V očích spousty psů je jakási podlézavost, v lepším případě
pokora. Pes je vůči svému pánu podřízen. Kočka a kůň nikoliv.
Jsou to rovnocenní partneři. S nimi se prostě musí vyjít, je
nutno s nimi jednat, nelze jim přikazovat. Lze je požádat, lze
jim do jisté míry znepříjemnit život za účelem ovlivnění jejich
chování, toť asi vše. Kočku snad lze (vzhledem k její malikosti)
přeprat, tím však skončí veškerá její náklonnost.
V životě jsem však poznala i vyjímečné psy, kteří se běžnému
psímu standardu nepřizpůsobili. Jedním z nich byl Bivoj Bájný
Bohatýr. V jeho časech ještě neexistoval žádný "tikitál", Bivoj
žil na sklonku éry sálového počítače ZPA 600. Okolnosti jeho
příchodu nasvědčovaly, že ten pes nebude normální. Byl velký asi
jako doga, barvu měl jak Pes Baskervilský, temně šedou s černým
žíháním, tvarem to byl dokonalý chrt. Zkrátka přerostlý
greyhound. Kamarádka k němu přišla na dostizích chrtů v Lednici,
kde ji zaujal impozantním zjevem a svérázným postojem k závodění.
Pár metrů po startu se zastavil, otočil a odkráčel pryč z dráhy.
Běhat za nějakým pytlem bylo pod jeho úrovní. Dala se do řeči se
zklamaným majitelem, slovo dalo slovo a z Lednice se domů vracela
se psem s kompletními doklady, veškerou výstrojí a návdavkem
ještě s dvěma kily masa do začátku. Protože by se s ním těžko
mohla vracet domů stopem, dostali ještě dvě stovky na vlak. Bivoj
byl sebevědomá, vyzrálá osobnost s vlastním názorem. Byl to psí
aristokrat v pravém slova smyslu. V jeho očích nikdy nebyla
pokora pozorovatelná v očích většiny psů. Jeho oči byly
přátelské, nerozlišoval, kdo je jeho majitelem, ke všem lidem se
choval velmi způsobně s grácií a noblesou.
Neuplynuly ani dva měsíce a účty za zabité slepice a králíky
začaly přesahovat možnosti majitelky, co na plat, že je Bivoj
s výrazem kočky skládal pěkně do řádky před kurníkem. Místní
spolek myslivců začal na Bivoje pořádat hony. Bivoj byl
neuhlídatelný. Jakmile byl odepnut z řetězu (jiný materiál
překousal), okamžitě zmizel, dokud se nevrátil s kořistí. Větší
kusy zanechával na místě. Nebylo možné ho stále držet na řetězu.
"Ten pes musí pryč!"
Majitelka se odstěhovala na statek se dvorem ze všech stran
uzavřeným, doufajíc, že tam snad bude možné nechávat psa volně.
Po nějaké době jsem je jela navštívit. Po vystoupení z autobusu
se mi naskytl úchvatný pohled na Bivoje, hrdě kráčejícího středem
silnice se slepicí v hubě přímo kolem místní Jednoty. Pokřik
domorodců před obchodem zcela zjevně pokládal za ovace na počest
vítězného gladiátora.
"Nevíš o někom, kdo by chtěl greyhounda?" byla první slova,
která mě uvítala ve dvoře. "Do chovu se nehodí, protože má asi
deset čísel přes míru."
"To teda má a nehodí se na nic." pomyslela jsem si při pohledu
na pyšného psa s jeho úlovkem.
Pak mi vyprávěla, co už musela vytrpět. Účty za zabitou zvěř ji
prakticky zruinovaly, Bivoj dokázal překonat dvoumetrové ploty,
uniknout ze dvora sklepním okénkem 20x30 cm skoro dva metry nad
podlahou, vylezl na půdu a vikýřem zmizel přes střechy. Představa
toho psa na střeše za větrné noci, kdy se po obloze ženou cáry
mračen, mě fascinovala. Byl to ďábel, nádherný, dokonalý, hrdý,
vznešený, nezkrotitelný.
Nevím, jak Bivoj nakonec skončil. Jeho další majitel žil někde
na Vysočině, kolik jich pak dále vystřídal a kolik činilo
poslední "výpalné" za jeho převzetí nevím. Myslím si, že skončil
bohatýrskou smrtí a padl v běhu, dobře mířenou ranou. Nebyl to
špatný pes, nikdy na člověka nezavrčel, děti ho mohly tahat za
uši, ke koním i psům se choval přátelsky. Byl to však lovec tělem
i duší. Bylo těžké litovat srnu a zároveň nefandit tomu skvělému
zvířeti, které pud děděný po stovky generací hnal obrovskými
skoky vpřed. Kdyby své schopnosti byl ochoten věnovat štvaní
prázdného pytle, mohl z něj být obdivovaný šampión. Bivoj
náhražky neuznával, byl to Bájný Bohatýr, který se omylem narodil
o tisíce let později.
Bára, Tetčice
|
|