Když se moje sestřenice s manželem rozhodli pořídit si psa, přivezli si z útulku mladou fenku a dali jí jméno Anja. Anja brzy poznala, že má nové, milující páníčky a přilnula k nim oddanou láskou. Chodila jim všude v patách - no jako pejsek ! Jedině do sklepa ji nikdo nedostal. Když to moje sestřenice viděla poprvé, prostě si myslela, že se Anja bojí tmy na schodech. Ovšem ani světlo nepomohlo, Anja dál jen stála nahoře, kňučela , třásla se jako osika a žádná milá slova ji nepřiměla, aby sestoupila za paničkou dolu. Její chování bylo tak nápadné, že se na to sestřenice šla zeptat zpět do útulku. Tam se dozvěděla, že Anja byla od dřívějších majitelů už jako mrňavé stěně zavírána na dlouhé hodiny do tmavého sklepa - prý za neposlušnost !!

Tak Anju přestali přemlouvat, ale když byli ve sklepě, nechávali otevřené dveře a Anja časem sama překonala tu hrůznou vzpomínku z dětství. Anju měli už několik let, když se jim narodil syn. Slyšeli o žárlivosti koček a hlavně psů na "lidská mláďata" a dělali si dost starost, jak Anja hošíka přijme. Vyrostl z ní mezitím velký statný pes a tak by její případná žárlivost mohla mít ošklivé následky.

Strachovali se ale úplně zbytečně. Anja nejenže nového (i když tak směšně mrňavého) člena domácnosti hned přijala, ale brzy se z nich stali ti nejlepší kamarádi. Klučina s ní mohl dělat co chtěl, dobrá Anja si od něj dala všechno libit. Sloužila mu nejen jako jezdecký kůň, ale i jako tažná kobyla, buď k sáňkám nebo u tříkolky - k nemalému potěšení kolemjdoucích . Ani se nezdálo, že by to Anju příliš zmáhalo, stačilo jen více zabrat a už to jelo.