Vždy, když k nám přijede návštěva a nebojí se vody, zlákáme ji na projížďku na kánoi. Všude v Americe, kde je v blízkosti řeka, se tento skvěle oraganizovaný sport dá provozovat. Prostě si půjčíte kanoi (nebo více, podle počtu lidí), naložíte do ni chladící box s jídlem a pustíte se po proudu řeky. Cestou si pak můžete na různých místech přirazit ke břehu, udělat si pauzu, odpočinout si a jet zase dál - máte na to celý den, až do západu slunce. Na konci vaší trasy (10,20 i více kilometrů, podle toho, co si vyberete) kanoe vytáhnete na břeh a čekáte, až pro vás přijedou z půjčovny a odvezou vás zpět k vašemu autu. Svážné auto objíždí všechna místa v pravidelných intervalech, několikrát za den. Kanoe zůstanou u řeky, sváží je až večer, všechny najednou. Takže žádná velká námaha, protože převážná část trasy je ve velmi klidné vodě a navíc se nemusíte vracet zpět proti proudu.Při této nenáročné jízdě můžete pozorovat spoustu lesního ptactva a i želvy, které se sluní na kmenech trčících z vody.

Takhle jsme si vyrazili, když u nás byla na návštěvě moje sestřenice s manželem a jejich synem. Během naší jedné zastávky jsme zahlédli v dálce pasoucí se koně. Vzala jsem několik jablek a se sestřenicí jsme se vydaly ke koním, protáhnout si nohy. Když jsme k nim došly, zjistily jsme, že louka je sice oplocená, ale vrata byla otevřená. Cesta, kterou jsme k nim šly byla rozrytá kopyty a zřejmě koňům sloužila jako volný přístup k vodě. Koně jsme podělily jablky a otočily se k návratu. Jenže jeden kůň (samozřejmě ten největší) si asi řekl, že když bylo jedno jabko, bude i další a přidal se k nám. Rozhodl se jít těsně vedle mojí sestřenice, která mi teprve teď řekla něco, co jsem až dosud nevěděla - že se totiž koní hrozně bojí. Kůň šel rozvážným krokem za ní, funěl jí za krk a občas ji hlavou šťouchnul, aby přidala do kroku. Chudák bledá sestřenice šla, snad ani nedýchala. Já se sice koní zrovna nebojím, párkrát jsem jim už seděla na hřbetě, ale teď i mně tenhle sebevědomý hnědý kolos naháněl strach. Chvilku předtím jsme totiž viděly, jak prudce vykopl obě zadní nohy, aby odradil menšího bělouše, který vypadal, že by se k nám také přidal. Nebylo tedy radno, nějak ho provokovat.