Onehdá (bylo to loni na podzim) jsem vyrazil se svým anglickým špringršpanlem Garpem na Českou Sibiř. Vyrazili jsme z Mladé Vožice směrem na Vlašim a v jednom údolí jsme dorazili k rybníčku, který byl zajímavý tím, že asi pět metrů od břehu se točil vodní vír. Buď se na Vožicku vypouštějí rybníky tím, že se vyndá celé stavidlo, nebo ho někdo urval, to nevím, ale každopádně to vypadalo působivě. Jakmile jsem ten vír uviděl, popadl mě jeden z těch šílených nápadů, o kterým už prostě nijak víc nepřemýšlíte, prostě ho MUSÍTE realizovat bez ohledu na následky, a hlavně na ten hlavní následek, že si připadáte jako totální debil (teď mě napadají dva příklady: jako když jsem si jednou již jako dospělý šestnáctiletý muž MUSEL zastrkávat kuličku hrachu co nejhlouběji do nosu, až mě museli odvézt do nemocnice na vyndání, nebo jako když jsem si zhruba ve stejném věku MUSEL pouštět z devátého patra paneláku vlašťovku uvázanou na špulku s nití, až mi ta špulka vyklouzla z ruky a dopadla přesně doprostředka čela chlapečka, který dole všemu přihlížel.) No ale k tomu novému nápadu: Copak by to udělalo s Garpem, kdybych mu hodil do toho víru klacek? Vono teda ten vír, to ze břehu nevypadalo nijak divoce, prostě se tam ta voda vcelku pomalu (ale jistě) točila, ten klacek, to teda taky nebyl problém, a Garp? No tak to byla úplně největší jistota desetinásobku, ještě jsem nezažil, že by nestisknul do těch svých tesáků nějaký klacek, kterýho jsem se dotknul. No, takže jsem ho hodil, trefa to byla mimořádná, přesně takový kousek od víru, že se klacek ocitl na jeho hraně přesně v okamžiku, kdy k němu Garp dorazil.