Dnešní můj příspěvek do PET je možná takový "příspěvek do pranice" a dlouho jsem uvažovala o jeho napsání. Ale jako všechny moje příspěvky tak i tenhle patří k těm vzpomínkovým a stále živým, třebaže má smutný (a asi se někomu bude zdát že i krutý) konec. Možná ale jsou mezi čtenáři PET i tací, kteří (třeba ještě jako děti) museli "řešit" podobnou situaci, s podobným koncem.

Před lety moje slovenská kamarádka přivezla z domova do Prahy malé kačátko. Vylíhlo se s chromou nožičkou a mělo být hned zabito. Jí se ho zželelo a odvezla si ho s sebou. Bydlela v té době v Praze na koleji a káče měla pod postelí ve velké krabici. Samozřejmě nevěděla, co s ním vlastně bude dál dělat. Když nastaly prázdniny, odrostlé káče putovalo k nám na chatu, kde dostalo jméno Luboš. Měli jsme tehdy doma kočku, která okamžitě prošla drsným výcvikem, jak se ke kačátku chovat - to je, jakmile se k němu napoprvé příblížila, byla řádně plesknutá přes zadeček a přísně okřiknutá. Byla to chytrá kočka, výcvik pochopila a káčeti se pak obloukem vyhýbala, až to bylo legrační.

Lubošek zdatně rost. V noci spával v kuchyni ve velkém škopku, který jsme pak přes den opřeli před chatou, nebo na trávu pod strom. Přehodili jsme přes něj hadr a Luboš měl jakýsi domeček. Moc v něm ale nabyl, spíše pokud mohl, chodil za námi. V krátké době si nás zamiloval a byl nám stále v patách. Napadal na tu svoji chromou nožičku a když nás nemohl rychle dohonit, plakal, abychom na něho počkali. Nebo se zastavil a tak žalostně kvákal, až se pro něj někdo z nás vrátil. Pak se šťastně choulil v náručí, cpal zobáček pod lidskou paži a unaveně usínal.