KACHNY
Kačer Luboš
Dnešní můj příspěvek do PET je možná takový "příspěvek do pranice" a
dlouho jsem uvažovala o jeho napsání. Ale jako všechny moje příspěvky tak i
tenhle patří k těm vzpomínkovým a stále živým, třebaže má smutný (a asi se
někomu bude zdát že i krutý) konec. Možná ale jsou mezi čtenáři PET i tací,
kteří (třeba ještě jako děti) museli "řešit" podobnou situaci, s podobným
koncem.
Před lety moje slovenská kamarádka přivezla z domova do Prahy malé kačátko.
Vylíhlo se s chromou nožičkou a mělo být hned zabito. Jí se ho zželelo a
odvezla si ho s sebou. Bydlela v té době v Praze na koleji a káče měla pod
postelí ve velké krabici. Samozřejmě nevěděla, co s ním vlastně bude dál
dělat. Když nastaly prázdniny, odrostlé káče putovalo k nám na chatu, kde
dostalo jméno Luboš. Měli jsme tehdy doma kočku, která okamžitě prošla
drsným výcvikem, jak se ke kačátku chovat - to je, jakmile se k němu
napoprvé příblížila, byla řádně plesknutá přes zadeček a přísně okřiknutá.
Byla to chytrá kočka, výcvik pochopila a káčeti se pak obloukem vyhýbala, až
to bylo legrační.
Lubošek zdatně rost. V noci spával v kuchyni ve velkém škopku, který jsme
pak přes den opřeli před chatou, nebo na trávu pod strom. Přehodili jsme
přes něj hadr a Luboš měl jakýsi domeček. Moc v něm ale nabyl, spíše pokud
mohl, chodil za námi. V krátké době si nás zamiloval a byl nám stále v
patách. Napadal na tu svoji chromou nožičku a když nás nemohl rychle
dohonit, plakal, abychom na něho počkali. Nebo se zastavil a tak žalostně
kvákal, až se pro něj někdo z nás vrátil. Pak se šťastně choulil v náručí,
cpal zobáček pod lidskou paži a unaveně usínal.
Lubošek nejen rostl, ale i sílil a brzy z něj byl zdatný kačer. Jak byl ale
čím dál těžší, tím hůře se dokázal postavit na tu chromou nohu. Později už
nemohl chodit skoro vůbec, museli jsme čistit nejen pod ním, ale i jeho
samotného. Byl na něj smutný pohled a sám Luboš vypadal nešťastný. Co nám
jiného zbývalo....?
Můj tatínek už nežil a tak se k tomu nabídla jedna chatařka, původně z
vesnice ze statku.
Máme velmi hodné a štědré příbuzenstvo na venkově, odkud pochází můj
dědeček. V dětství jsme si od nich několikrát přivezli přes prázdniny malé
králíčky, kteří pak jako vykrmení mackové končili na pekáči. Jejich -
tatínkem vydělané - kožešinky sloužily dlouhá léta jako koberečky u postele
nebo jako límce u kabátků a vložky do kapuc. Až dosud je to také jediná
kožešina, kterou jsem ochotná nosit. Králíci ale neměli jména a žili celou
dobu v králíkárně. Stejně tak je to s husou nebo kachnou, které už získáte
oškubané a nadité je strkáte do trouby. Vše jsou to bezejmená zvířata, za
tím účelem chovaná. Ale tohle byl Luboš!!
Všechna zvířata mám moc ráda a bolí mne jakékoli jejich trápení. (Také proto
jsem nedávno vystoupila z auta a "dorazila" na silnici přejetého hada,
přestože u nich ve své "zvířecí lásce" dělám vyjímku). Nejsem ale vegetarián
i když masu zase tak moc nedám. Proto to nebudu dále rozvádět, jen dodám, že
tehdy nám nikomu oběd nechutnal, třebaže v té době byla takováhle velká
"domácí pečínka" opravdovou vzácností a jindy bychom se olizovali až za
ušima.
Marie Crossette, USA