PSI
Jenny
Rodiče mého manžela měli před lety fenku Jenny. Vzali si jí jako štěně z
útulku, kde prý seděla smutně v rohu, jakoby věděla, že je tak ošklivá, že
jí nikdo nebude chtít. Já už jsem ji poznala jako dorostlého mladého psa.
Jenny měla v sobě kus labradora, po kterém zdědila krásné sametové oči a
velký měkký čumák. Stavbou těla a velkými tlapkami zase připomínala vlčáka.
No a kožich - ten měl tak trochu od všeho. Jenny ale byla tak oddaná a
dobrácká, že nám všem připadala krásná. Nikdy nekousla a byla tak jemná, že
dokázala přinést v tlamě i vypadlá ptačí vajíčka a složit nám je neporušená
do dlaně. Její doménou byla zasklená veranda, kde lehávala na velkém starém
stole a odkud skvěle a poctivě hlídala dům. Když bylo třeba, uměla tak vrčet
a cenit zuby, že by nikoho nenapadlo se k ní přiblížit. Jenny byla úžasně
poslušná a bezvadně rozumněla řadě povelů, např. vždy přesně vybrala z
košíku tu hračku, pro kterou jsme jí poslali. Když jsme s ní chodili na
procházky, šla mezi domy na vodítku, jakmile jsme ale došli k nedalekému
lesíku, dostávala volnost. Mohli jsme se spolehnout na to, že na první
zavolání přiběhne zpět. Jedinou vyjímkou byly její nevyzpytatelné občasné
úniky. Byla už jako štěně kastrovaná , neutíkala tedy za láskou. Prostě tak
jednou za 2-3 měsíce to na ní přišlo a ona byla pryč. Žádné volání nepomohlo
a nám nic jiného nezbylo, než se vrátit domů. Chodili jsme ji pak vždy po
dvou hodinách volat a hledat až do večera, ale marně. Doslova jsme se těch
pátracích výprav báli, představovali jsme si, jak jí někde najdeme přejetou.
Měla obojek s adresou a tak jsme alespoň doufali, že kdyby jí někdo našel
(živou nebo mrtvou), ozval by se nám.
Naštěstí vždy druhý den, s vyjímkou za dva dny se Jenny objevila u domu.
Špinavá, hladová, ale v pořádku. Chovala se tak provinile, že nemělo ani
cenu se na ni zlobit. Měla ocas stažený až na břicho, hlavu skloněnou a celá
jakoby se hanbou choulila. Byla vždy hrozně vyhládlá, ale než se pustila do
žrádla, nejprve po nás otáčela ty své ohromné čokoládové oči, jakoby se
ptala, zda opravdu smí začit žrát. Pak tu porci z misky doslova vycucla.
Časem jsme si trochu zvykli. Nedalo se nikdy předem vytušit, kdy jí příroda
přitáhne svým neviditelným magnetem. Věděli jsme už, že Janny si cestu domů
najde, ale nikdy jsme se nepřestali o ní strachovat. Vracela se většinou v
noci a ráno pak byla schoulená u schodů. Ta radost, že je zase zpět byla
vždy větší, než hněv na její neposlušnost a nikdy jsme ji netrestali. Stejně
jsme měli pocit, že věděla, co udělala, byla pak extra poslušná a trestala
se tak vlastně sama.
Jak běžela léta, Jenny stárla a utíkala čím dál méně, později už vůbec.
Začala trpět na revma, ztrácela sluch a kalil se jí zrak. Přesto ale vždy
radostně vrtěla ocasem, když jsme jí hladili, nekňučela bolestí a tak nás
nikoho ani nenapadlo nechat jí utratit. Já jsem jí na verandu udělala velký
péřový polštář, aby alespoň ležela na teplém. Ještě ho stále mám, přikrývám
si s ním v zimě na kanapi nohy. Na přední tlapky jsem jí upletla dlouhé,
různobarevné nátepníčky, které ale nosila jen doma, protože venku jí při
chůzi padaly. Jenny si je trpělivě nechala navléknout, asi věděla. že ji
nejen hřejí, ale i náramně sluší!!
Nejsmutnější byla ta pozvolná ztráta sluchu. Jenny spávala v zimě v jídelně
na podlaze, podél topení. Snažili jsme se kolem ní chodit lehkými kroky,
abychom jí nevylekali. Když jsme jí ale chtěli vzbudit, museli jsme nejprve
dost silně zadupat, aby jí probudilo to chvění podlahy. Kdybychom jí budili
dotekem ruky, hrozně by jí to vylekalo. Při jejích nutných procházkách už
jsme ji pak raději ani nepouštěli z vodítka.
Jenny se dožila 15 let a ještě dlouho jsme se všichni místu u topení
podvědomě vyhybali, jakoby tam stále ležela.
Marie Crossette, USA