Rodiče mého manžela měli před lety fenku Jenny. Vzali si jí jako štěně z útulku, kde prý seděla smutně v rohu, jakoby věděla, že je tak ošklivá, že jí nikdo nebude chtít. Já už jsem ji poznala jako dorostlého mladého psa. Jenny měla v sobě kus labradora, po kterém zdědila krásné sametové oči a velký měkký čumák. Stavbou těla a velkými tlapkami zase připomínala vlčáka.

No a kožich - ten měl tak trochu od všeho. Jenny ale byla tak oddaná a dobrácká, že nám všem připadala krásná. Nikdy nekousla a byla tak jemná, že dokázala přinést v tlamě i vypadlá ptačí vajíčka a složit nám je neporušená do dlaně. Její doménou byla zasklená veranda, kde lehávala na velkém starém stole a odkud skvěle a poctivě hlídala dům. Když bylo třeba, uměla tak vrčet a cenit zuby, že by nikoho nenapadlo se k ní přiblížit. Jenny byla úžasně poslušná a bezvadně rozumněla řadě povelů, např. vždy přesně vybrala z košíku tu hračku, pro kterou jsme jí poslali. Když jsme s ní chodili na procházky, šla mezi domy na vodítku, jakmile jsme ale došli k nedalekému lesíku, dostávala volnost. Mohli jsme se spolehnout na to, že na první zavolání přiběhne zpět. Jedinou vyjímkou byly její nevyzpytatelné občasné úniky. Byla už jako štěně kastrovaná , neutíkala tedy za láskou. Prostě tak jednou za 2-3 měsíce to na ní přišlo a ona byla pryč. Žádné volání nepomohlo a nám nic jiného nezbylo, než se vrátit domů. Chodili jsme ji pak vždy po dvou hodinách volat a hledat až do večera, ale marně. Doslova jsme se těch pátracích výprav báli, představovali jsme si, jak jí někde najdeme přejetou. Měla obojek s adresou a tak jsme alespoň doufali, že kdyby jí někdo našel (živou nebo mrtvou), ozval by se nám.

Naštěstí vždy druhý den, s vyjímkou za dva dny se Jenny objevila u domu. Špinavá, hladová, ale v pořádku. Chovala se tak provinile, že nemělo ani cenu se na ni zlobit. Měla ocas stažený až na břicho, hlavu skloněnou a celá jakoby se hanbou choulila. Byla vždy hrozně vyhládlá, ale než se pustila do žrádla, nejprve po nás otáčela ty své ohromné čokoládové oči, jakoby se ptala, zda opravdu smí začit žrát. Pak tu porci z misky doslova vycucla. Časem jsme si trochu zvykli. Nedalo se nikdy předem vytušit, kdy jí příroda přitáhne svým neviditelným magnetem. Věděli jsme už, že Janny si cestu domů najde, ale nikdy jsme se nepřestali o ní strachovat. Vracela se většinou v noci a ráno pak byla schoulená u schodů. Ta radost, že je zase zpět byla vždy větší, než hněv na její neposlušnost a nikdy jsme ji netrestali. Stejně jsme měli pocit, že věděla, co udělala, byla pak extra poslušná a trestala se tak vlastně sama.