PSI
Pejsek jede do zahraničí
Bobina bere cestování jako součást života. Jezdí pod přední sedačkou stočená do kroužku a prospí tak libovolně dlouhou dobu. Jak je to možné netuším, protože jako štěně poblinkala auto dřív, než jsme vyjeli z parkoviště. Cesty na Moravu se odbývaly tak, že pejsek dostal kinedryl a vzpamatovával se z toho ještě druhý den. ( Když jeden čas byly k dostání jen žvýkačky, vypadalo to s naším autem špatně.) A pak ze dne na den všechno přešlo a z Bobiny je cestovatelka.
Když se moje v Německu žijící sestra přestěhovala do nového bytu, měl jednu zásadní dobrou vlastnost. Do domu směli psi. A tak na velikonoce jela Bobinka s námi.
Tušila jsem, že to nebude jen tak. Nechala jsem si na vyřizování celý měsíc a bylo to prozíravé. Jednak bylo třeba vyměnit starý, voříškovský očkovací průkaz za nový mezinárodní. Za poplatek. Pak kontrola prohlídek a očkování, která nesmí být starší než rok (?) a čerstvější než měsíc, razítko podpis - za poplatek. A na závěr razítko z okresní veterinární správy (OVS ?)- s kolkem. Ještě že to máme za rohem. Představila jsem si, že bychom pro razítko jeli třeba sto kilometrů. To už by snad bylo levnější zaplatit psí hotel. Myslím, že vyřídit pas pro mě je jednodušší a levnější. A vydrží mi déle.
Ale všechno jsme šťastně přestáli. A celníci si psa ani jeho drahého očkovacího průkazu vůbec nevšimli. A to jsem ho okatě položila na přístrojovou desku.
Tím se Bobina stala zahraniční turistkou. Prohlédla si Norimberk - jsou tam stejní psi jako u nás, ale všichni mají na krku šátek. Buď je to móda, nebo národní kroj. Nechala se vyfotit před hromadou zkamenělých kostí v Pottenstein-Teufelshohle. Jako pes jeskynní. A na závěr se ještě ve frontě na suvenýry porvala s nějakým jiným, německy štěkajícím turistou. V tom davu jsem ho přehlédla. Naštěstí se to obešlo bez následků. (Pokus o cestovní připojištění psa mi nevyšel. Paní v naší pojišťovně na mě koukala jak na dvouhlavé tele, a opatrnými dotazy v jiných ústavech jsem také neuspěla.)
Cesta domů z psího hlediska proběhla v klidu. Pes v autě nebyl pro německé celníky zdaleka tak zajímavý jako "teekane", kterou jsme měli v kufru. My se německy nedomluvíme a oni zase anglicky. Po hodině nezbylo než zamobilovat sestře, která poskytla úplné a uspokojivé vysvětlení, proč konvice, na kterou chceme razítko kvůli "merverštojer" nemá krabici. Ještě, že byla doma. Bobina a děti, které z nudy poletovaly po celnici i nadále nikoho nezajímaly.
Co na závěr? Se psem do zahraničí? Kdykoli. Ale nikdy víc čajových konvic!
Rita Kubelová
