Jsem městský člověk, křtěný Vltavou, a proto jsem využila každé chvíle, kdy bylo možné dostat se z Prahy ven. A u nás je věru kam. Už od mala jsem jezdila na Benešovsko a na Šumavu.

Byli jsme s rodiči na houbách a já - malá - jsem už byla unavená. A tak mi maminka řekla, ať se na takové mítince posadím na pařez, a oni se ještě podívají okolo. I stalo se. Jaké bylo jejich překvapení, když se po chvilce vrátili a já jsem poslušně seděla na pařezu a v ruce držela mladou zmiji. Kolem nohou se mi jich hemžilo ještě několik. U toho pařezu bylo totiž dokonale schované zmijí hnízdo. Paní matka naštěstí nebyla doma. Od té doby patřím k lidem, kteří vezmou do ruky cokoli živého, kromě různých hmyzů. S těmi nejsem kamarád. Ale smůla je, že hmyz se mnou ano, takže klíšťata v lese mě mají jako hlavní chod a kde zrovna jsem, se dá poznat podle srocení místních komárů. Na sušicku je v lese ještě jedna specialita, které se moc líbím, nevím co to je, ale vypadá to jako velké placaté klíště, které nekouše, ale doslava se na člověka přilepí. Takže, zatím co já oškrabuju houby, ostatní oškrabují nožíkem tyhle potvory ze mne. No, nic moc.

Obrázkem s 'černým humorem' se ještě vracíme k velikoncům...