KŘEČCI
Nový člen domácnosti
Několik dnů poté, co nás opustil křeček Bertík (jeho pětidílný životní fotopříběh vyšel v PETS: první, druhý, třetí, čtvrtý a pátý), jsem obcházela plzeňské prodejny se zvířátky, ale kde nic tu nic. Až v posledním mně známém obchodě (v Pařížské ulici) se v koutě v pilinách krčila dvě malá klubíčka: hnědobílé a černobílé, v domečku pak byla ještě jedna hnědobílá kulička.
Chtěla jsem opět samečka, tak se slečna prodavačka snažila zjistit, který z nich je kluk, ale zřejmě k těmto zvířátkům neměla příliš kladný vztah. Neuměla je ani správně chytit za kůži za krkem, brala je za kůži nad kyčlemi, křečci se stavěli na zadní, prskali, utíkali, slečna prodávající jim nadávala do prevítů (prostě horror pro ta malá zvířátka).
Nakonec se je snažila nadhazováním jedním prstem překulit na záda, což se opět u křečků nesetkalo s pochopením natož s úspěchem.
Po velkém úsilí se jí podařilo chytit hnědobílého křeččího kluka a tak jsem nastavila přepravku. Vystresovanému zvířátku se však podařilo z ruky vyškubnout a už bylo v prodejně na zemi (naštěstí bylo akvárium jen 30 centimetrů nad zemí, tak si neublížil). Za asistence dalšího zákazníka jsme mrňouska uzavřeli v rohu. Slečna prodávající ho chňapla, hodila mi ho do přepravky se slovy: "To je ale parchant!" a šla k pokladně. Podívala jsem se, zda se prcek po tom šoku vůbec ještě hýbe, zaplatila jsem a honem jsem zmizela pryč, abych té slečně neřekla něco, čeho bych později mohla litovat.
Doma jsme mrňouse (vážil asi 30g) nechali prospat do pozdního večera, pak jsme ho vypustili do vyčištěné klece, zakryli ji a nechali ho v klidu až do druhého dne večer.
Měli jsme tedy dost času na vymýšlení jména pro nového člena domácnosti (předchozí křečci a křečíci: Míša, Myšan, Mišulka, Míšánek, Barbánek (ten byl bráškův), Fifinka, Bobík (největší mazel - každý večer se snažil našťouchat mou ruku do své boudičky na spaní), Čertík, Ferda a Bertík).
Navrhovala jsem Montyho - křečka z Rychlé roty (to pro ten pokus o získání svobody), ale Petr prohlásil, že je moc dlouhé. Tak jsme vybrali jméno Čip - je to sice zemní veverka z Rychlé roty, ale to jméno má navíc i vztah k oboru, který jsme oba s manželem vystudovali, tak proč ne?).
Vzhledem k zážitkům z prvních kontaktů s člověkem je Čipík do dnešního dne silně nervózní křeček a na ruku vleze dobrovolně pouze tehdy, pokud mu před čumáčkem máváme nějakou lahůdkou.
Jinak je to kouzelné, roztomilé a ohromně zvědavé zvířátko, všechno musí očichat a pokud to jde, tak i ochutnat. Snad bude časem důvěřivější i k ruce.
Jana Ocelíková
Pokračování příště.
