PSI
Highlander polski
Naše Bobina k nám nemá zvláštní důvěru, co se týče rozumu. Myslím, že jsme to u ní definitivně prohráli asi před dvěma lety, kdy jsme si koupili druhý vysavač. Lidsky je to pochopitelné. Čím vyčistíte lux, když vám v něm praskne sáček? Ale pustit oba naráz, to už bylo moc.
V době, kdy jsme ještě nevěděli, že se psem do zahraničí se jet dá, jsme se rekreovali v Tatrách a věrni potrhlým nápadům jsme se vydali na "vycházku po žluté". Byl červenec, mapu jsme měli sebou, času celý den a nějaký svetr navíc také. Vyvezli jsme se lanovkou na Solisko a pak pěkně podle značek až k prvnímu sněhu. Tam jsem pochopila, že dál děti dostanu pouze podfukem, tak jsem se s nimi vsadila, že tam nahoře na Bystrém sedle (!) je stánek s hamburgery. Nebyl. Zato tam byla zima, led, řetězy a spousta odborníků, kteří křivě koukali po rodince, co si vyrazila na výšlap jen v botaskách. Tvářili jsme se hluší. Přece se nevrátíme! Postavili jsme se do fronty, která se nahoře udělala a sápali se po zmrzlých řetězech vzhůru. Pak jsme uviděli příčinu dopravní kalamity. Na řetězech z obou stran visely dvě lidnaté výpravy s krosnami a střídavě proskakoval vždy jeden sem, jeden tam. Když jsem přišla na řadu a protáhla hlavu škvírou, stál tam proti mně... dalmatin. Na mou duši. Obyčejný, bílý, černě puntíkatý a očividně málo nadšený. Když jsem spolkla první leknutí, ukázalo se, že zase až tak moc nestojí, jako spíš visí na dvou packách a zoufale touží po opoře pod všechny čtyři. Také nevypadal, že by mu bylo nějaké zvláštní horko. Už jsem neodolala a zeptala se jeho pána, jak ho tam dostal. "Počóngnol." Informoval mě ochotně a ukázal na konstrukci na psím hřbetě. Dalmatin měl ucho jako kufr.
Dodnes mě mrzí, že se v té zimě nahoře vzbouřil foťák (zamrzl), protože mi Bobina nevěří. Ale kdybych tu fotku měla, možná by uznala, že jako pes mohla dopadnout hůř.
Rita Kubelová
