PET PET - zvířátka a domácí mazlíčci
Pro domácí mazlíčky a všechna jiná zvířátka (kromě koček) jsou zde PET, které byly věnovány Ferdově kočce Dumce k jejím prvním narozeninám. Měl by tímto být vytvořen prostor i ostatním zvířátkům. Vychází vždy, když je o čem psát :-), především pokud někdo ze čtenářů něco zajímavého napíše do redakce PET nebo Ferdovi
V Dumce si dnes přečtete:   Drobeček rozhodně nebyla (Marie Crossette)
 
17.5. PET
O mé rodině a jiné zvířeně (Ivana Jirková)
16.5. PSI
Highlander polski (Rita Kubelová)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999

PET
O mé rodině a jiné zvířeně

(Pan Durrell by mi jistě odpustil, že jsem si vypůjčila název jeho knížky...)

Nejsme zrovna rozvětvená rodina. Oba moji rodiče měli jednu sestru a ty obě neměly děti. Já sama jsem jedináček, tak to zachraňují jen moji tři synové - všichni zatím svobodní. S rodinou mého bývalého se nestýkáme.
Můj otec byl z nevelké vesnice na Šumavě a, jako správný venkovský synek, žil v představě, že zvířata jsou tvorové veskrze zákeřní a jejich jediným životním cílem je jej minimálně pokousat. Takže (pokud vím) nikdy žádné zvíře neměl. Jeho sestra na tom byla podobně, takže se zvířecími historkami byla zcela nepoužitelná. I tak jsem si s tátou nějaké ty zvířecí legrácky užila. Byli jsme v ZOO v Liberci. Já, malé dítě, a můj táta, který byl velký kytičkář, takže jsme už měli za sebou návštěvu velmi krásné botanické zahrady. Byl ještě čas, tak padla volba na ZOO. Při prohlížení zmíněné ZOO jsme došli až ke krásnému a velikému papouškovi. Tátovi se zalíbil a začal si s ním povídat. No, a to neměl.
Myš domácí (6 kB)
Papoušek naklonil hlavičku na stranu a potměšile se zatvářil. Mého otce to nevarovalo a tak ho dost zaskočil komentář tohohle "ptáčka" (omlouvám se, ale to ne já, to ten pták). Papoušek najednou zahulákal hlasem správného hospodského štamgasta: "Drrrž drrržku, tty krrrávo!" Nedovedete si představit tu rychlost s jakou jsem byla od toho zajímavého živočicha odvedena. Moc mě to tehdy mrzelo.
Jindy jsme zase v ZOO v matičce Praze zahlédli cosi v křoví. Já jsem samozřejmě musela vidět, co to je, takže jsem se tam vydala. Bylo to mládě klokana, které se vypravilo na procházku po ZOO. Táta mi, k mé lítosti, zabránil se ho pokusit ulovit. Moje druhá teta měla doma "míšanského", a ten opravdu jak mohl, tak tátu, když si u nich po obědě na chvilku lehl, kousl do lokte nebo do paty, čímž ho utvrdil v pocitu, že jej zvířata hodlají pouze napadat. Ona velice snadno poznají, že se jich člověk bojí, a tak si to užívají. Náš kocourek Onyx - to už byli rodiče rozvedeni - se mu vždycky snažil ukrást tkaničky z bot (které dokázal vytáhnout a schovat naprosto dokonale), nebo v krajním případě ty boty počurat. Naše další kočička Astarte na něco takového byla příliš dáma, tak jen k němu přišla, očuchala ho a odkráčela se zdvihnutým ocáskem, přičemž se ohlížela přes rameno s výrazem naprostého despektu.
Moje máma se narodila v menším městě na Vysočině a ona i její sestra byly na zvířata zatížené. Tak měla maminka jako mladá veveřáka Fricka, ke kterému chtěla ještě samičku. Místní kluci jí přinesli veverku bez štětiček na ouškách, která dostala jméno Filina. Jenže to byl veverčák, kterému ti kluci pouze ostříhali ty štětičky. Takže se v kleci, i mimo ni, odehrávaly veverčí boje. Jeden byl šedivý a druhý zrzek, takže se po místnosti, po nábytku, záclonách, případně kterémkoli dalším předmětu, hnala pouze šedorezatá čára, ze které nebylo možno zjistit, kdo je kdo. Fricek navíc dost kousal. Po nějaké době byli oba veverčí kluci vypuštěni do lesa, Fricíček ještě několikrát přiběhl na zavolání, když mu přinesli něco na zub.
Později měla maminka hnědého dobrmana.
Mýval na stromě (9 kB)
Teta, její sestra, se vdala a bydlela s manželem v Pardubicích. Neměli děti, tak si pořídili různá zvířata. Jako první přišel Míša (často mu říkala Míšanskej). Byl to mýval. Měli ho dost dlouho. Míša měl zvyk si všechno, co dostal, mýt. Legrace byla, když dostal kostku cukru. Namočil ji a pak nešťastně koukal z jedné packy na druhou, kam mu ta dobrota zmizela. Co prováděl mému otci už jsem napsala. A mývalí zoubky jsou pěkně ostré.
Jednou do Pardubic přijela moje babička, která měla srnčího ratlíka. Strejda od někoho dostal živého králíka. A měli byt pokoj a kuchyň. Takže došlo k tomu, že pes byl zavřený v pokoji, mýval v kuchyni a králík na balkoně. Nastalo šou. Pes chtěl na mývala, mýval na králíka, králík prchnout z balkonu. Všechno to bylo doprovázeno patřičným rámusem. Nakonec mýval přišel do dětského koutku v parku.
Stejně tak jako pes Dingo přátel mé tety. Ti si jej pořídili asi ve stejnou dobu a zkusili z něho udělat domácího psa. Byl na zahradě a zlikvidoval veškerý rybíz, který obral tak dokonale, že na keřích visely pouze štopky. Navíc s láskou a důkladně likvidoval punčochy všech návštěvnic i své paničky.
Po nějaké době si teta se strejdou pořídili křečka Fridoše. Později jim k němu nějaký "dobrý přítel" věnoval samičku. Následkem toho přišli o spoustu přátel, kteří, když je spatřili, přecházeli na druhý chodník. Křečci totiž byli neobyčejně plodní. Takže všichni známí obdrželi křečka a mizeli ve strachu, aby nedostali dalšího. Později byli křečci vypouštěni do děr na loukách na březích Labe, čímž byla pravděpodobně založena křeččí kolonie v Polabí.
Ještě jedna hezká příhoda se váže ke zvířatům mé tety. Byly Vánoce a tak si koupili živého kapra. A to velmi živého. Ráno přišla teta do koupelny a, ke své hrůze, spatřila plnou vanu mydlinek a z nich vykukovala kapří hlava. Ten rošťák zřejmě řádil ve vaně a schodil si tam prací prostředek, který na ní stál. A jak šmejdil po vaně, udělal si pěnovou koupel. Takže vodu vypustili, dodali mu čistou a byl prý to nejlepší kapr, jakého kdy měli.
Já jsem, když jsem byla malá, přinesla domů každé zvíře, které se dalo ulovit, nebo se jej někdo chtěl zbavit. Měla jsem bílou myšku (už jsem o ní psala), vrabce, křečka - jak jinak -, rybičky, a hlavně kočky.
Moje děti nebyly a nejsou jiné, takže jsme měli křečky, rybičky (ty ještě máme), máme gekončíka. Postupem času jsme měli několik koček, teď zrovna jedenáctiletou Micku. Takže, jak je vidět, naše rodina neměla nikdy o zvířata nouzi a já doufám, že to tak bude i nadále.

Ivana Jirková          

 
 
Jste     čtenář(ka) PET od spuštění počítadla dne 9.5.2000.
Počet přístupů na stránku zjišťuje WEBovský počítadlo

Zvířátka a domácí mazlíčci Odkazy na PET a Dumku pro jiné WWW stránky Kočky a koěata