Jak už kdysi napsal pan Neff, a před ním jiní, pes zásadně nesmí dvě věci. Jednak spát v posteli a za druhé žebrat u stolu. Zatímco v prvním případě existují svaté výjimky pejsků, kterým je v peřinách příliš horko, nebo mají jiný důvod spát jinde, (Nemám teď na mysli nešťastníky, jimž krutý osud upřel informaci o existenci věcí tak stěžejních, jako je pánečkova postel a rodinný stůl.), co se žebrání týče, z hlediska lidského není úniku. Kuchyň se svými vůněmi a občasnými odkrojky - co také s oschlým okrajem sýra - přesvědčí i nejvychovanějšího psa, že správným postupem lze dosáhnout okraje psího nebe. Nebo - v horším případě - alespoň ověřit, že opravdu v talířích nemají nic lepšího, než obsahuje psí miska.

Jako jiní "znalci" i my jsme proti štěňátku Bobince postupovali zcela nekompromisně. V posteli nespí. Odmala byla tak chlupatá, že jediné místo které jí vyhovovalo, byl prostor pod balkónovými dveřmi, kde každou noc zastávala funkci těsnění.