PSI
Povely pro městského psa
Každý, kdo sleduje v televizi příběhy o Lassii a Rexovi, má celkem jasnou představu o tom, co psi dokážou a umí. A má také dojem, že obyčejný městský voříšek, který chodí s paničkou po procházkách v parku, je tvor hloupý a ve své podstatě nevzdělaný. Ale i takový psík, když se podíváme zblízka ovládá celou řadu povelů, které jsou hotovým výcvikem pro přežití ve městě.
Prvním z nich je povel: "počkej tady, něco ti přinesu".
Malé štěně, uvázané před samoobsluhou je pozdvižení pro celé sídliště. Ten zoufalý nářek šelmičky opuštěné a uvězněné provazem před místem, kde zmizel páníček. Ta bolest v srdci! Ale jak dlouho trvá, než psík vypozoruje, že páníček se nejen s železnou pravidelností po určité době zase objeví, ale navíc nese salámek (sušenku, sýr, nebo něco jiného pro pejska). Pak bez zvláštní snahy ze strany pána se naučí čekat neuvázaný a u zvlášť zlomyslných prodejen, které mají východ jinde než vchod se po rozloučení se svým člověkem bleskurychle přesune za roh, aby dostál své povinnosti být tam, kde bude pán. Samozřejmě, naučit se, to trvá některým psům až do důchodového věku.
Další takový tajemný povel je: "tak pojď, než skončí reklama".
Každý pes ví, že když pán bere do ruky klíče, je jeho svatou povinností nabídnout mu doprovod. Jeden nikdy neví, co se může pánečkovi stát. Mohl by tam být zlý ježek, nebo dokonce drzý cizí pes, a i když mnohdy pán chce jít sám (zejména dopoledne), obvykle v podivnou dobu kdy je noc, prší, naplní se miska nebo se zrovna nejlíp spí, pán zatouží oběhnout blok domů a tři známé keře a zase domů. Tehdy, ale vědom si své zranitelnosti, dozor neodmítá. Když je však opravdu "psí" počasí, lze někdy pobyt venku zkrátit tak, že povinné kolečko se oběhne klusem a na pána se počká před vchodem do domu.
Poslední povel, o kterém se dnes zmíním, je: "pojď sem, jede auto"
Naše Bobina pojala tento příkaz opravdu tvořivým způsobem. Pán přejde na chodník k domu, Bobinka se usadí na protilehlý chodník a čeká. Zazní zmíněný povel. Pejsek sedí dál na chodníku, ťuká ocáskem do země a usmívá se. Když je auto v té jediné správné vzdálenosti bleskurychle se vrhá před autem na druhou stranu. Pán šílí, auto prudce brzdí, adrenalin stoupá. Z auta vyskakuje řidič, a informuje se, proč ten čokl nebyl na vodítku. Páneček by zase rád věděl, proč auto jelo padesát, když je v obytné zóně. Řidič protestuje, že nebýt bláznivých majitelů psů a dětí, žádná obytná zóna by tu nebyla. Pán odpovídá, že o bláznivých jezdcích formule jedna se dá říci totéž. Úroveň hluku stoupá ad infinitum, z oken se vyklánějí sousedé, aby jim nic neuniklo...
Pejsek opět sedí na protilehlém chodníku, ťuká ocáskem do země a usmívá se.
Očividně se skvěle baví...
Rita Kubelová
