POUŠŤ
V poušti I. - Co je to poušť?
Poušť mne vábila již od dětství. Jako kouzlem jsem jí byl přitahován, když jsem četl dobrodružné knihy o těch, kteří pouští putovali, zažívali písečné bouře, kráčeli přes nekonečné písečné duny či zde umírali žízní. Ten dětský sen se stal skutkem až o mnoho let později, když jsem se dostal do Judské poště, Negevské pouště, později na Sinaj, do Egypta či pouště v Jordánsku. Napoprvé mne rozčarovala v tom, že to nebyla nekonečná moře písku a písečných dun. Viděl jsem i písek, také duny, ale především to byly kopce, spraše, skály a kameny. Napoprvé mne rozčarovala jen v dětském snu, ale napoprvé jsem si ji také zamiloval. Láska k poušti se může zdát na první pohled v rozporu s logikou. Je to však instinkt každého zdravého člověka, že je uchvácen touto láskou a kdo to zakusil alespoň jednou, je jejím vězněm provždycky. V poušti jste osvobozeni ode všech složitostí života, nemáte žádné konkurenty a vaše nervy jsou zcela zklidněny. Veškerý majetek se stává bezcenným s výjimkou toho, který potřebujete k minimálnímu přežití. Přesně tak jsem to zažil i ve velehorách.
Dostanete-li se do srdce pouště, zažijete pocity, které jsou nesdělitelné (podobně jako když horolezec vystoupí na vrchol). Tento pocit je zvláště mocný, jste-li v poušti sami. To jsem zažil poprvé, když jsem sám kráčel Negevskou pouští k ruinám starobylého nabatejského města Šifta. V té vyprahlosti pouště jsem zažil pocity uspokojení sám se sebou. Nic mi na tomto zážitku nepokazila ani skutečnost, že na půl dne jsem nevystačil se sedmi litry vody a kráčel zpět do civilizace s jazykem lepícím se na patro, až jsem narazil na vojenský tábor, kde jsem načerpal nepostradatelnou a drahocennou vodu. Byla to pro poušť první a také nejdůležitější zkušenost - v poušti je třeba pořádně pít, i když necítíte žízeň. Podobně jako při horolezectví ve velehorách. Je třeba se řídit podle řádného močení a barvy moče, nikoliv podle vypitého množství tekutiny. Rád bych připomenul kamaráda, který byl v létě v Egyptě, vypil za den 12 litrů vody a ani jednou se mu nechtělo na malou stranu - pil příliš málo!
Později jsem byl v poušti mnohokrát a stále se tam vracím. Mnohokrát jsem jí putoval zcela sám. Podle svých zkušeností bych však chtěl říci: Neputuj v poušti v létě a neputuj sám. Je zde nebezpečí dehydratace a úpalu. Dehydratace může přijít náhle téměř bez varování, v suché oblasti ji neucítíte. Pokud máte v poušti mírnou bolest hlavy a světle žlutou či oranžovou moč, odpočiňte si a vypijte 1 l vody. Odpočívejte ve stínu a pijte pravidelně i když nemáte žízeň. Před tůrou se pořádně napijte - totéž po tůře. S sebou vezměte vody raději více ať zůstane než aby chyběla.
Větry vanoucí z pouští jsou velmi suché a teplé. Hlavním nebezpečím jsou písečné či prašné víry, neobyčejně suchý a řídký vzduch, nedostatek ochrany před slunečním žárem i žárem půdy ve dne a před citelnou zimou v noci, vzdušné zrcadlení (Fata morgána) a nedostatek pramenů a oáz.
Ti, kdož poušť neznají, mají ještě jednu chybnou představu. Vždy jsem si představoval, jak dehydratovaný cestovatel se vleče k oáze s vyplazeným jazykem. Déšť jsem si v poušti jaksi nepředstavoval. Zcela bez dešťů není žádná poušť, ale nedostatek dešťů je tak velký, že v pouštích nejsou stálé vodní toky. Prší v každé poušti. Nikdy to však není náš zahradnický déšť. Náhlé povodně, které obvykle následují po krátkých silných průtržích mračen, mohou zaplavit vyschlá wádí, rokle či průrvy. Z Judské pouště pak spadají k Mrtvému moři v kaskádách několik set metrů dolů nádherné vodopády. Někdy trvají jen půl hodinky a zase je řečiště suché. Vzpomínám, jak před několika lety tak příval vody spláchnul jednoho pastevce a ten zahynul v takovém vodpádu. Takže je-li nebezpečí deště, vyhněte se suchým řečištím a kaňonům. V jordánské poušti Wádí Ram takto prý zahynulo na rovině u masívu Džebel Um Išrín dvacet beduínů (odtud jméno masívu - hora matka dvaceti). Takže - stanovat se dá tady všude, ale kvůli náhlým povodním je třeba dát pozor na nízko ležící polohy. Říká se, že v této poušti zahynulo více lidí utopením nežli žízní!
V židovském Talmudu je psáno, že "jedna třetina světa je voda, jedna třetina poušť a jedna třetina souše". To značí, že poušť má svoje vlastní vyčlenění. Její scenérie, podnebí, flóra, fauna a lidé nám říkají o této krajině mnoho.
Co je to poušť přesně? Je to oblast s velmi malým množstvím srážek či jejíž léto a zima, denní a noční teploty jsou extrémní a zásadně odlišné? Či snad oblast, jejíž populace je řídká a sestává hlavně z nomádů nebo oblast, kde není téměř žádná vegetace a velmi málo zvířeny? Lze říci, že všechny takovéto popisy jsou přesné, přesto je jen jediná definice, která je přesná a jasná a která je téměř všeobecně uznávaná: Poušť je oblast, která má roční srážky 200 mm či méně. Jakákoliv oblast mající více srážek pouští není, zatímco oblast mající toto množství či méně srážek pouští je.
Proč byla stanovena jako hraniční hodnota pro poušť 200 mm srážek ročně? Je to z toho důvodu, že v oblasti s 200 mm či více ročních srážek může být zaseta, růst a dozrát pšenice. Lze-li pěstovat pšenici, můžeme z ní umlet mouku, upéct chléb a podpořit tak život. V oblasti s nižšími ročními srážkami nežli 200 mm pšenice neroste a taková oblast je definována jako poušť.
Poušť je dodatečně rozdělena na dvě klimatické oblasti:
1. "Řádná", "normální" poušť.
2. "Extrémní" poušť, která má ročně 50 mm či méně srážek.
Eilat se nalézá v "extrémní" poušti s průměrnými ročními srážkami 25 - 30 mm. Pouštní krajina má kouzlo sama o sobě a ohromnou sílu přitahovat lidi, aby se zde usadili. V poušti se usazovali jedinci, skupiny a dokonce celé kmeny.
Myšlenka monasticizmu začala a vyvíjela se v poušti. Většina klášterů v této oblasti se nalézá v Judské či v Sinajské poušti. V průběhu historie nalézal člověk v poušti útočiště před válkami, sváry, vládními úřady a dokonce "městskými" nemocemi, maláriovými moskyty a mouchou tse-tse.
Arabský historik Ibn Haladon (1332 - 1406) popisuje pouštní obyvatelstvo slovy "chovatel ovcí musí být pouští přitahován, neboť je to jediné místo, které mu nabízí širokou oblast pastvin pro jeho zvířata a další věci, které mu obydlená krajina nemůže poskytnout. Takovému člověku proto stačí, aby se přizpůsobil poušti. Společenskou organizaci a spolupráci při obstarávání svých základních potřeb, kterými jsou jídlo, přístřeší a palivo najde za nejskromnější minimum požadované k přežití. Je to proto, neboť sobě nemůže poskytnout více."
Lumír Ondřej Hanuš, Israel
