| |
22.8. PSI & KOČKY
Jako pes a kočka - 2.díl (Ivana Jirková)
21.8. PSI & KOČKY
Jako pes a kočka - 1.díl (Ivana Jirková)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
PSI & KOČKY
Jako pes a kočka - 2.díl
Často slýchám větu: "nemůžu si pořídit kočku, mám už psa". Já si myslím - možná mylně, ale ověřeně - že soužití psa a kočky je docela dobře možné. Začátek povídání jste si mohli přečíst včera.
Dalším příkladem - ale netypickým - je moje vzdálená sestřenice. Je to malířka a (aniž bych chtěla nějak pomlouvat umělce) řádně "umělecky" praštěná, ale je to hodná holka. A lituje každé zvířátko.
Měla psa a měla ho dlouho. Zemřel nakonec v asi 17ti letech. Po čase kdesi na nádraží nalezla mladého kokra, který prý tam běhá už několik dní, a vzala si ho. Byl to černý pejsek, asi 4 měsíce starý, s pouze jedním varletem. Bylo jí ho líto, takže už ho má několik let.
Po čase našla kdesi v lese malé černé kotě. Nikde žádné stavení, kde se tam vzalo sestřenka neví. Vzala si ho tedy také. Shodou okolností to byl kocourek, také s jedním varletem. Nedávno zemřel po těžké nemoci ve věku šesti let.
Přinesla kocoura domů a začalo sbližování psa a kočky.
Dumka (ještě coby půlroční kotě) a pudl Ferda se při návštěvě přátel u nás pozorovali přes sklo. Dumka se o Ferdu moc nezajímala. (12 kB)
|
Ale nepovedlo se. Takže museli být od sebe odděleni, každý v jedné místnosti, protože musela chránit psa před kocourem! Ten ho totiž okamžitě napadal. A tak to bylo celých šest let. Kocour prostě odmítal psa, který byl v bytě dříve, přijmout. K jeho obraně nutno ale říct, že to bylo zvíře zlé a zákeřné, které napadalo i své majitele a tetu pokousal tak, že jí několik měsíců hnisala noha, skončila dokonce v nemocnici.
Přesto si kocoura nechali a snažili se jej ochočit. Marně. Po jeho smrti sestřenka tvrdí, že už žádnou kočku, že by si pejsek špatně zvykal. Myslím ale, že se bojí, aby to nebyla zas taková fůrie. A nejvíc si oddychl ten pes, který smí i do ostatních místností bytu, nikdo se na něj nevrhá ze zálohy s úmyslem ho dokonale zdecimovat.
Takže s tím pronásledováním je to také poněkud různé. To tu píšu jen na obranu psů. Aby se jim nekřivdilo.
Před několika dny jsem potkala známou paní z protějšího domu. Má pěknou fenku dalmatina. Nikdy se nezmiňovala, že by chtěla kočku. Bohužel, jinak bych jí dodala některé z pouličních koťat. A hned mi hlásila "máme kočku". Vždycky prý chtěla kočku a teď si kočka našla jí. Byli někde na chatě a přidalo se k nim mourovaté kotě.
A tak mají kotě.
Dalmatinka se s ním hned začala kamarádit, je zvyklá na moje pouliční kočky, tak jí kočka nebyla nic divného. Kotě se taky netváří nepřátelsky, tak se zdá, že bude všechno v pořádku a zas o jednu kočičku je postaráno. Má ale jeden problém.
Koupila jí kočkolit a ona ho nějak nebere. Loužičku do něj ještě provede, ale kakat chodí paní do postele. Naštěstí je ještě malinká, tak se to snad odnaučí. Poradila jsem paní, aby ten kočkolit míchala s pískem a po čase snižovala obsah písku, až si kotě zvykne. Snad to pomůže.
Je to venkovské zvíře, takže je pro ní kočkolit asi cizí.
No, tak jsem popsala několik příkladů ze svého okolí. Pokud člověk nenarazí na zvíře typu popsaného kocoura, nebo se nejedná o psa vychovávaného stylem: "kočička, vem si kočičku, chyť jí!", tak to jde. V těch zvířatech to nepřátelství vrozené není.
Ivana Jirková
|
|
