| |
16.10. PSI
Amynka, Borek a Edy (Ivana Jirková)
13.10. PSI
Psi v našem domě - 2.díl (Mirka Červenková)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
PSI
Amynka, Borek a Edy
Já sama jsem nikdy neměla psa a pravděpodobně ani mít nebudu, i když člověk nikdy neví, ale občas se nejde nějaký pes, který se rozhodne, že bude můj kamarád.
Jezdívali jsme na Šumavu a tam - jako na každé správné vesnici - bylo spoustu psů. Jedním z nich byl Borek. Byl to takový celovesnický pes. Majitel (vlastně ani nevím, kdo to byl) to s Borkem, jako hlídačem, opravdu nevyhrál. Borek lítal celý den po celé vesnici, všude byl doma, všechny znal, ke každému byl ochotný se přidat.
Byla to taková "uliční směs", hezký voříšek, z každého něco. A chytrý jako čert. A také strašně hodný a přítulný. Život byl pro něj jedna velká zábava. Člověk ho našel všude, několikrát se kvůli Borkovi zpozdil autobus, protože s někým nastoupil a byl rozhodnut si udělat výlet. Chvíli pak trvalo, než se nechal přesvědčit, aby vystoupil. A autobus čekal, ono na vesnici zas není takový spěch.
Kdykoli jsme vyšli ven, čekal Borek někde poblíž, aby nás doprovázel. Takže většinou vedla naše první cesta do místního konzumu pro páreček (a že tam byly vynikající) pro Borka. Později jsme už je nosili v kapse automaticky. Borek pro páreček panáčkoval, dělal kotrmelce, válel sudy, dělal "mrtvého pejska", nebo nám vyskakoval do výše ramen. Každý cirkus by ho bral a jeho škála kousků byla neuvěřitelná. Byl to takový veselý pejsek.
Na místním statku měli velikého bernardýna. Ten byl pro Borka zdrojem zábavy, když kráčel po silnici. Borek mu probíhal pod nohama, kličkoval kolem nich, až si ten nešťastný pes ty nohy často spletl, přeskakoval přes něj.
 Honil kachny, divoké i domácí, na rybníce, plašil ryby, skákal do vody rybářům za udicí, čímž je přiváděl k šílenství, když byl na háčku místo kapra Borek. Ale každý ho měl rád, žádný pes ho nikdy nenapadl. Včetně místního bullteriéra, který byl takový dobrák, že by případný zloděj ukradl dům i s ním, a roli hlídače převzaly husy.
Jezdili jsme tam několik let a vždycky jsme se už těšili na Borka. Pak jsme se dozvěděli, že zmizel. Přijeli nějací pražáci a zastavili před konzumem.
Borek toho využil k uvítacímu ceremoniálu. Při tom nastoupil do otevřeného auta a oni ho odvezli. Asi si mysleli, že jeden vesnický pes chybět nebude a nechali si ho. Ale Borek chyběl celé vesnici a já jen doufám, že se mu daří dobře. Zaslouží si to.
Amynka je moje kamarádka v Praze. Je to psí slečna, stará necelý rok - takový drobebeček - bullmastif (omlouvám se, pokud jsem název napsala chybně) zvící něco přes padesát kilo. Potkávám jí většinou ráno, když jdu do práce. Běží mi vždycky naproti, nadšená, že se panička nechá očuchat, oslintat, otlouct ocáskem. A navíc mám pro ní vždycky něco na zub. Je to velice hezká slečna, světle béžová s černou tlamou. A ještě stále tak trochu samá ruka, samá noha.
Naše ulice má pouhý jeden blok, ale do kopce. A já bydlím na dolním konci. Tak se také stalo, že mě Amynka zahlédla, když byla nahoře, a rozběhla se mi naproti. Čili nabrala ještě na rychlosti a hupla mi na ramena.
To je, jako když na člověka někdo hodí pytel cementu. Než jsem se nadála, seděla jsem zcela nedůstojně na chodníku a Amynka mi nadšeně funěla do obličeje. Pán se mi omlouval, ale Amynka to považovala za ohromnou zábavu, která je speciálně pro její obveselení.
Od té doby, vidím-li běžící Amynu, stavím se zády ke zdi. Jen jednou jsem na to zapoměla a byla jsem přiražena na hranu zdi u vchodu. Taky to bylo docela cítit.
Ale Amynka je kamarádka a kamarádce se leccos odpustí. Takže já, člověk veskze "kočičí", dál nosím v kabelce nebo kapse nějaký ten psí mls, hledám zeď, nebo stojící auto, na které mě může při vítání přimáčknout a chodím do práce mírně oslintaná. Ale Amynku ráda vidím, a když jí nepotkám, něco mi ráno chybí.
Poslední "pejsek" na kterého chci vzpomenout, byl Edy. Také takový drobeček. Vlastně ještě štěně nádherné stříbrné dogy.
Také ho byl kousek a byl to pejsa velice příátelský. Patřil jedné doktorce v laboratoři, která si ho vodívala do práce. Edy byl mazlík, rád si lehal na záda a nechal se drbat na břiše. Jenže mu bylo jedno, kdy tohle udělá a tak se stávalo, že sebou člověku plácl při chůzi rovnou
pod nohy. Jinak byl velice zvídavý, všechno musel vidět, očuchat, ochutnat.
Jednou jsem přišla do laboratoře a našla doktorku s laborantkou v záchvatu smíchu. Edy seděl, škytal, a z tlamy mu šly obrovské bubliny. Přitom zíral tak vykuleně, že by to stálo za natočení. Ochutnal prací prášek.
Kvůli Edymu jsem do té laboratioře chodila často a ráda, jenže paní doktorka pak odjela s rodinou a s Edym služebně do Švédska a vrátila se za dvacet let, už bez Edyho. Nedávno jsme se potkaly a ona mi povídala o tom, jak žil Edy ve Švédsku. Dožil se patnácti let.
Ivana Jirková
|
|
