Když náš Brok odešel do psího ráje, bylo v baráku najednou hrozně prázdno. Hana byla první, kdo se vzpamatoval z šoku a začala "pracovat" na náhradě. Vypukl projekt "musíme mít psa". I když jsme všichni tušili, že to tak je, já i moje manželka Libby jsme se tomu zpočátku velmi bránili. Dny ubíhaly a barák nám připadal čím dál prázdnější. Hanu, naši sedmnáctiletou dceru, posedla myšlenka, že nejlepší náhradou bude malamut. Nesčetné množství obrázků nádherných psů severu spolu s knihami a knížečkami se hromadily v naší domácnosti. Internet se vařil e-maily a shromažďováním "propagačního" materiálu k diskusím o budoucím členu domácnosti. Nejdéle odolávala Libby.

Čtyři dny po Brokově smrti se na farmě poblíž malého městečka Yung narodila čtyři malamutí štěňata. Jeden kluk a tři holky. V Austrálii začínalo jaro a ve vnitrozemí je v té době přes den už pěkně teplo. Náš budoucí "drobeček" si tady musel odkroutit povinných deset týdnů, než mohl být nabídnut k prodeji, ale u mámy je vždycky dobře. Protože vzdálenost mezi naším bydlištěm a farmou je téměř 700 km, nehrozilo nebezpečí, že by se někdo z nás chtěl jet jen tak na štěňata podívat. Kritická situace nastala, když majitel továrny na psy oznámil e-mailem, že veze jednu fenku do Sydney novým majitelům a že by vzal bratříka s sebou na ukázku.