| |
23.10. PSI
Reportáž o velkém cestování (Pavel Doktor)
20.10. PSI
Rek - hrdina a naše rodina III (Jerry Plšek, Austrálie)
Letošní archiv PET
PET archiv 1999
| |
PSI
Reportáž o velkém cestování
Tak jsme zase jednou vzali Betynku na výlet.
Tentokrát to byl ale pořádný výlet, největší, na jakém zatím byla. Pravda, jezdili jsme s ní třeba až do Chřibské, do Janova nad Nisou, odkud je vedlejší obrázek, i jinam. Tentokrát jsme ale měli v plánu dvoudenní cestu za přízní po Moravě, do Uherského Hradište a do Vsetína, nebo, jak říkají všichni dobří rodáci, na Vsetín. Takovou cestu podnikáme každoročně, ale zatím ji jsme vždy (tedy dvakrát) nechávali v Praze, pod dohledem vnuka Honzíka, který se k ní na ty dva dny nastěhoval. Jenže tentokrát náš výlet přišel právě do období Betynčiny falešné březosti, které vždy velmi prožívá, přenáší "štěně" míček a velice na nás lpí. A tak jsme neměli to srdce ji opustit.
O cestách autem jsem už psal nejednou, a tak víte, že je Bety sice miluje, ale též jimi bývá vzrušena na nejvyšší míru. A tak když jsme ráno vyrazili na cestu, očekávali jsme vytrvalé hýkání a kdákání a jen jsme se dohadovali, jak dlouho jí to vydrží. Ale Betynka nás překvapila: povinné pensum si sice odbyla, ale jakoby tušila, že cesta bude dlouhá a náročná, už po čtvrthodině se uklidnila a uložila se mi na klíně. To neznamená, že by cestu nesledovala. Jakmile auto výrazněji zpomalilo nebo když se ozvalo kontrolní tikání směrovek, Bety se vztyčila a obhlížela situaci. I to ale dělala v klidu a spořádaně.
První vzrušení přišlo při zastávce na kafe. Jeli jsme naší oblíbenou trasou: z dálnice na Hradec jsme odbočili na Kolín a pak jsme to vzali přes Čáslav a Golčův Jeníkov a na brněnskou dálnici se napojili u Jihlavy. No a někde v polou této trasy jsme zastavili v motorestu U tří lip. Bety byla z auta venku jako první, a aby někam nevběhla, měl jsem ji na vodítku. Proběhla se sem tam a hned mě táhla k hospodě.
V restauraci byli vstřícní a pejska dovnitř pustili, a Betynka to vcelku ocenila a (také s pomocí vodítka) se chovala mravně. Ovšem jakmile se jeden z nás odebral na hygienické zařízení, byla ve střehu, tahala toho druhého k příslušným dveřím a neuklidnila se, dokud jsme se oba nevystřídali a smečka nebyla opět kompletní. Tohle se pak opakovalo při každé podobné příležitosti, někdy kničela tak zoufale, že by se kámen ustrnul, a dokonce i v hotelovém pokoji (s vlastním příslušenstvím) vždy hlídkovala přede dveřmi.
První zastávka platila Uherskému Hradišti, ale není mým účelem popisovat, co jsme dělali my, leč jak to prožívala Bety. A tak skočme rovnou na Vsetín, kde jsme se ubytovali v menším velmi příjemném hotelu nedaleko nádraží.
Ani zde nebyly s ubytováním pejsky problémy. Samozřejmě jsme se o tom ujistili předem při telefonické rezervaci, a na místě se navíc ukázalo, že paní recepční má také pejska a její vztah k domácím miláčkům je veskrze kladný. Hned se nás ptala, jak Bety snáší cestování a svěřila se nám, že její nejlepší přítel člověka si zřejmě v autě představuje, že je to on sám, kdo celou cestu běží, a na konci je vždy udýchaný skoro jakoby to byla pravda.
V hotelu byla Betynka spokojená. Je už starý kozák a ví, že ve dne je postel přikrytá dekou a je to gauč, na který smí, v noci pak je to postel a ta je tabu. Na obrázku vidíte uspořádání, jaké měla v hotelu v Jizerkách. Podobné to bylo i zde. Navíc, vzhledem k Betynčině lítostivé laktační psychóze a po dobrých zkušenostech z Jizerek jí Blanička upravila pelíšek na křesílku, které přisunula vddle své postele. Betynka ho na noc ihned akceptovala, ale do postele nešla, to ví, že nesmí. A tak se alespoň občas natáhla, aby Blance olízla ruku, a když se k ní Blanka posléze otočila zády, tak se tvářila, že spí a "spadla" aspoň na krajíček.
Drobné vzrušení jsme ovšem stejně zažili.
Přímo před hotelem totiž byla všechna místa na parkování obsazena a tak jsme předběžně zakotvili na blízkém parkovišti asi dvěstě metrů přes křižovatku, ve všední den placeném. Paní recepční nás ujistila, že se prostor před hotelem uvolní a taky ano; když jsme vyšli s Betynkou na večerní vycházku, bylo tam volno. A tak při návratu jsem zůstal s pejskem venku a Blanka osedlala ocelového oře, aby ho přesunula před vchod. To ovšem Betynku zaskočilo. Už jsem jednou psal o tom, jak se za autem vrhla skokem až z okna, a ani tentokrát se nechtěla jen tak smířit s tím, že auto i s paničkou mizí v dáli bez ní. Snažila se tedy za ním vyběhnout, ale držel jsem vodítkou pevně a snažil se ji uklidnit, že se za paničkou hned vypravíme. To ovšem bylo trochu nad její dosavadní zkušenosti, a tak když auto vyjelo od chodníku a namířilo si to přes křižovatku, Bety se za ním otočila a z dišperace si sedla na zadek. Pak ovšem na můj pokyn vyskočila a vydali jsme se za vozem.
Naivně jsem si představoval, že Betynce vysvětlím, jak se přechází nejprve jedna ulice a pak druhá. No vysvětlil jsem jí to, brachiálně. Kdyby bylo po jejím, přešla by křižovatku nejkratší cestou naštorc. Ale řeknu vám, dala mi zabrat. Zapřela se do vodítka a šlapala jak pivovarský valach, až si vysloužila dotaz náhodného kolemjdoucího, není-li to tažný pes. Až mi ji bylo skoro líto, ale sotva jsme došli a shledali se s paničkou, bylo zase vše v pořádku.
Pavel Doktor
Kompletní stránky Pudlovin (dříve Betynky) najdete na http://www.volny.cz/blanka_pavel/betynka.
|
|
