|
PSI
Buřty
Buřty jsou nejoblíbenější Pifovou pochoutkou. To nám předvedl hned zpočátku, asi půl roku po svém příchodu do naší rodinné smečky. Tenkrát byl Pifovi teprve necelý rok a k Matějovi (našemu Novofoundlanďákovi) vzhlížel s velikou úctou.
Bylo to v neděli v podvečer, seděli jsme na zahradě za domem a na ohníčku opékali buřty. Oba psi seděli opodál, sledovali naši činnost a usilovně slintali. Ale ani jeden z nich se neodvážil něco ukrást. Tou dobou již začal sílit provoz na ulici před naším domem. Pražáci se vraceli z víkendových pobytů na svých chatách.
Náhle se ozvalo kvílení pneumatik, pak náraz a řinčení rozbitého skla. Zase další bouračka na blízké křižovatce. Zvedli jsme se všichni od ohýnku a běželi k vratům, podívat se, co se stalo. I Matěj běžel s námi.
Z obou nabouraných aut už mezitím vylézaly posádky a řidiči se začali hádat, kdo nehodu zavinil. Vypadalo to, že se naštěstí nikomu nic nestalo. Pomalu jsme se vraceli zpátky k ohníčku.
Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme zjistili, že za tu chviličku buřty zmizely.
Nejen ty syrové z papíru na stole, ale i ty částečně opečené, napíchnuté na vidlicích. Hned nám bylo jasné, kam se buřty poděly, Pif si ostatně ještě několikrát olízl umaštěnou tlamu.
Jediný buřt, který se podařilo zachránit, měl náš Péťa. Vzal si ho totiž na vidlici s sebou k vratům.
|
|