Je sobota 8.května 1993 a před polednem jdeme k "naší" olivě za biblickým Ein Kerem, kde prožil mládí Jan Křtitel. Rádi sem chodíme. Je tu klid a nádherný výhled do údolí a na Jeruzalémské hory. Na olivu obvykle vylezeme a odpočíváme v její koruně. Proto jsme si zvykli jí říkat "naše" oliva. Nejprve sedím na skále, potom si dám kámen do stínu a nakonec si udělám stoličku z více kamenů, na jejichž vrchol jsem dal kámen z horní strany plochý. Báječná stolička. Ale při sběru kamenů jsem byl opatrný. Nejprve kámen otočím a podívám se, zda na něm není nebezpečný tvor. V průvodcích je psáno, abychom nestrkali ruce do stinných míst, hlavně pak do trhlin a pod kameny. Po dva a půl roce ve Svaté zemi jsem si již říkal, že asi štíra neuvidím. A když jsem otočil největší balvan, byl pod ním černý štír. Černý jako černé uhlí, asi 2-3 cm dlouhý, ocas zohnutý nahoru, vpředu dvě klepeta. Volám manželku, ta slézá z "naší" olivy a jde se podívat. Stéblem trávy se dotýkám ocasu. Jak rád by vpustil trochu jedu, který by mohl mít snad i fatální účinky. Ale jsem opatrný. A pro příště vím, že i když je nevidím, jsou všude kolem nás. A tak ještě obracím několik kamenů. Další štír, stejně černý má takových 5-7 cm, možná s ocasem i více (viz snímek). A ještě nacházím jednoho černého střední velikosti. No, to už by asi stačilo. Dosti mne překvapilo, kolik jich tu je. Bylo to v průměru zhruba pod každým pátým kamenem. A proto pozor! Jsou všude kolem nás. Není radno dávat prsty pod kameny. Obrana štíra by nám mohla být osudná.