PSI
Trůdinka
V souvislosti s Micánkovým zraněním jsem si vzpomněla na Trůdinku. Trůdinka byla pejsek, typický voříšek, kterého rodiče přivedli z útulku pro mého bratra. Byla náhradou za jinou americkou Trůdinku, kterou měl bratr rád, kdy byl s matkou rok ve Spojených Státech. Možná i o těch amerických pejscích jednou něco napíšu, ale tentokrát chci vyprávět o tom, jak vlastně lidé
dokáží ublížit, aniž by chtěli...
Naše česká Trůdinka k nám přišla jednou na Štědrý večer, mě bylo asi pět, šest let. Až po letech nám došlo, že rozhodně nebylo nejšťastnější nechat ji, čerstvě přišlou z útulku a se zlými zkušenostmi do večera ve sklepě, jen aby byla překvapením pod stromeček.
Později i máma přiznala, že Trůdinka tam plakala a že to vlastně bylo kruté. Její radost, když pak u stromečku přišla mezi nás, byla ale bezmezná. Přestože byla vlastně dárek pro mého bratra, Trůdinka si na celý život zamilovala mámu, která ji odvedla z útulku a stala se tak jejím bohem, vzhlížela k ní v bezmezné důvěře.
Trůdinka mezi nás přišla jako asi čtyřměsíční štěně, musela mít nějakou příšernou zkušenost s opilci, protože jen při závanu alkoholu se jí zmocňovala panická hrůza, když na procházce potkali opilce, i když nebyla příliš veliká, vytrhla se z vodítka a utekla domů, kde se schoulila v nejhořejším patře v očekávání hrůz.
Asi po roce rodiče pochopili, že držet Trůdinku v bytě, kde nejméně půl dne nikdo nebyl,
nebylo nejšťastnější a tak ji odvezli do našeho domku, kde v té době žila má babička. Trůdinka ji neměla moc ráda, vždy čekala, až přijede máma - její všechno. To bylo vždy radosti. Myslím, že to bylo nejšťastnější období Trůdinčina života. Dvakrát měla také štěňata s místním pejskem Honzou, který si oblíbil mou babičku a nakonec vlastně žil u nás. Trůdinka uhynula, když jí bylo pět let...
Dnes se domníváme, že se asi něčím otrávila, tehdy jsem si myslela, že má proražená střeva, protože snědla kuřecí kosti. Ať tak, či tak, Trůdinka najednou začala trpět velikými bolestmi. Byly zrovna prázdniny, tak jsem i já byla u babičky. Začala jsem Trůdinku krmit po lžičkách ředěným mlékem, protože nežrala ani nepila, vůbec nevím, zda jsem jí ještě více
neubližovala.
Myslím, že prvních pár dní tam máma nebyla, pak když přijela, jsem jí vyprávěla, jak je Trůdince zle, jenže přijela návštěva a fence se paradoxně na chvilku ulevilo, tak to máma nebrala příliš vážně, navíc se starala o návštěvu, která si nárokovala veškerý její čas.
Tehdy v polovině sedmdesátých let v místě žádný veterinář nebyl, nejbližší byl asi čtyřicet kilometrů daleko, ostatně stejně jako dodnes nejbližší nemocnice. Kromě toho na venkově nebylo zvykem starat se o nemocná zvířata a ošetřovat je a už vůbec ne chodit s nimi k veterináři.
Trůdince se brzy přitížilo znovu, pokračovala jsem v krmení lžičkou, prosila mámu, aby s ní jela k veterináři, protože fenka naříkala. Máma mě dost dlouho nebrala vážně, byla zaměstnaná
návštěvou, neměli jsme auto, myslím, že si vůbec neuvědomovala vážnost situace. Mě bylo deset nebo jedenáct let, ani jsem nevěděla, kam bych měla jet. Peníze jsem přirozeně neměla žádné, dnes si ale myslím, že i tak jsem možná měla být o něco rozhodnější. Pozdě bycha honit.
Nakonec i máma pochopila, že Trůdinka je velmi vážně nemocná a konečně s ní odjela. Před odjezdem jsem tu zmučenou hlavu ještě naposledy hladila, jako kdybych tušila, že už se nikdy nevrátí, myslím, že na tu chvíli nikdy nezapomenu. Trůdinka k veterináři již nikdy nedorazila, zemřela na cestě k němu před jednou cukrárnou. Byli jsme nešťastní všichni, nikdo nechtěl Trůdince ublížit, byli jsme ale příliš hloupí a ve své neznalosti a nedbalosti vlastně i krutí.
Dnes již neodčiníme to, co se stalo, je možné, že Trůdince stejně nebylo pomoci, přinejmenším jsme ale mohli zkrátit její utrpení. Na Trůdinku ale občas všichni rádi vzpomínáme.
Gabriela Mühlbachová
P.S.: Dnešní smutný ale poučný příběh doplnil obrázek zaslaný paní Marií Crossette. Z malé fotky si můžete kliknutím na fotku myší zobrazit větší originál do nového okna prohlížeče.
