PET - Zvířátka a domácí mazlíčci

Pro domácí mazlíčky a všechna jiná zvířátka (kromě koček) jsou zde PET, které byly věnovány Ferdově kočce Dumce k jejím prvním narozeninám. Měl by tímto být vytvořen prostor i ostatním zvířátkům. Vychází vždy, když je o čem psát :-), především pokud někdo ze čtenářů něco zajímavého napíše do redakce PET nebo Ferdovi.

12.7. PÍSKOMILOVÉ
Pískomil Macíček (Renata Žaludová)

9.7. VRABCI
Můj život s vrabci (Marie Crossette, USA)

Archiv zvířecí rubriky

Denně ale vychází Dumka a k dispozici je i Dumčin archiv

PÍSKOMILOVÉ
Pískomil Macíček

K předchozím článkům o pískomilech (od Valerie Holubové a od Yvona Vyhnankové) bych ráda přidala i svou zkušenost.

Kolegyně měla rodinku pískomilů. Protože o jejich tatínka Macíčka pak už nebyl zájem a já jsem v té době zrovna moc chtěla mít doma něco živého, dala mi ho. Dostalo se mi také "dobré rady" v tom smyslu, že pískomilové se mají chytat za ocas.

Až mnohem později jsem se dočetla v literatuře, že to není pravda a že je to bolí. Ale Macíček to dával najevo hned od počátku. Vždy večer jsem ho na chvíli pouštěla proběhnout se po předsíni. Chytit ho potom za ocas bylo však něco, co si nechtěl nechat líbit, a tak dostat ho zpět domů býval problém. Nebyl totiž natolik krotký, aby se dal vzít do ruky. Protože už byl starší, nebyla naděje že by se ještě ochočil.

Jednoho dne, když se mi konečně podařilo ho za ten ocas chytit, se mi ho zželelo, jak se mi bezmocně třepal v ruce, a podložila jsem mu druhou ruku pod nožičky. Místo vděku se mi však dostalo citelného kousnutí.
Pískomilové Valerie Holubové (17 kB)

Poté jsme spolu "uzavřeli úmluvu" v tom smyslu, že já ho nebudu chytat za ocas a on zato po zhruba půlhodinovém výletě po předsíni půjde domů sám po žebříčku, který jsem mu k jeho bedničce přistavila. Dokonce stačilo zavolat několikrát "Maci, domů" a naznačit že ho chci chytat, a on to pochopil a skočil raději domů sám. Je zajímavé že ke konci života, než mi umřel, se najednou nechal brát do ruky beze strachu.

Když jsem o něj přišla, rozhodla jsem se, že si koupím ve Zverimexu mladého samečka křečka, kterého bych si mohla sama ochočit. Po nějaké době usilovného shánění konečně ve Zverimexu dostali mláďata křečků, a tak jsem si tam šla honem vybrat. Hned mi padl do oka jediný "divoce" hnědě zbarvený. Po ujištění paní prodavačky, že to je sameček, bylo rozhodnuto. Tak ke mě domů přišla Mikinka, zakladatelka mého rodu křečků. Letos se mi narodila už šestá generace jejích potomků.

Renata Žaludová