Pro psí lidi - ještě lépe lidi speciální, rottweilleří... Jsem 6ti týdenní rottweiller a čeká mě velmi závažné rozhodnutí, tak píšu. Budu si muset najít nějaké páníčky, protože můj bratr je trošku pomalejší (zato silnější) a panička se nedokáže rozhodnout sama. Nejraději by si nás nechala oba, ale musí objektivně uznat, že 150 kg rottweillerů (což bychom byli v dospělosti já, brácha a naše maminka) vrhající se proti dřevěnému plotu by nemohlo dopadnout jinak než špatně. Pokud byste tedy věděli o lidech, kteří by se mi mohli líbit, zavolejte mi prosím na mobil (pevnou linku nám TELECOM do boudy nechce dát) 0602/266628, nebo napište paničce na tuhle mailovou adresu, domluvíme si schůzku, jak budu mít trochu času... (zatím) malý rottweiller

Pokračování včerejšího příběhu.

Mikeš II. přišel na svět takto: moje kamarádka vyfasovala od jiné kamarádky klícku se dvěma křečky --- Mikinkou (černou jak bota) a Piškotkem (jak jinak, piškotové barvy). Tito dva spolu sdíleli klec, v níž každý měl svůj domeček a zásobárnu. Ovšem Mikinka svého druha odmítala, jeho milostné návrhy odměňovala pohlavkem a ještě mu chodila do jeho domečku krást zásoby. Ovšem příroda je mocná čarodějka. Jednoho večera se kterýsi známý rýpal Mikince v domečku, když pojednou vyjekl překvapením: ”Jééé, vy máte malý křečky!” ”Ale houby,” povídá majitelka. Ale po chvíli se přesvědčila, že vskutku Mikinka asi nebyla stále tak odmítavá a Piškotkovy snahy došly naplnění. V hnízdečku bylo 5 křeččích miminek, ze kterých vyrostla krásná batolata, každé jinak zbarvené. Když jim byly 3 týdny, přikvačila jsem s krabičkou od CD disků pro Mikeška. ”Konkurs” vyhrálo mláďátko barvy typického zlatého křečka. Jenže co ten vyváděl, když jsme ho odebrali od mámy a od sourozenců! On přímo řval. Nejenže byl nepolapitelný jako pytel blech, ale navíc vydával zvuky podobné krákání naštvaného papouška. Nový domov se mu pranic nelíbil a Mikeš pokračoval v krákání. ”Takovýho uřvance si pořídit!” spínal ruce zbytek rodiny. Nutno říct, že teď, po roce, je Mikeš přímo ukázkově ochočen. Ale předtím si vyslechl mnoho nadávek, že je dement a jestli nebude si se mnou hrát, bude se schovávat, v noci vrzat běhacím kolečkem a páchat další křeččí zločiny, daruju ho kočce. Dneska Mikeš klidně naběhne na každou ruku, která se mu přiblíží, o papání je ochoten se přetahovat s kýmkoliv, ječet už se odnaučil, kousat taky.