Pro psí lidi - ještě lépe lidi speciální, rottweilleří... Jsem 6ti týdenní rottweiller a čeká mě velmi závažné rozhodnutí, tak píšu. Budu si muset najít nějaké páníčky, protože můj bratr je trošku pomalejší (zato silnější) a panička se nedokáže rozhodnout sama. Nejraději by si nás nechala oba, ale musí objektivně uznat, že 150 kg rottweillerů (což bychom byli v dospělosti já, brácha a naše maminka) vrhající se proti dřevěnému plotu by nemohlo dopadnout jinak než špatně. Pokud byste tedy věděli o lidech, kteří by se mi mohli líbit, zavolejte mi prosím na mobil (pevnou linku nám TELECOM do boudy nechce dát) 0602/266628, nebo napište paničce na tuhle mailovou adresu, domluvíme si schůzku, jak budu mít trochu času... (zatím) malý rottweiller

Cestování s Matějem menšími dopravními prostředky jako například osobním automobilem bylo někdy dost náročnou záležitostí. V našem případě zvlášť, protože jsme měli jen staršího Trabanta kombíka. Matěj měl vyhrazené místo v kufru a pokud byla nad zadním sedadlem namontována mříž, tak se tam i zdržoval. Už pohled na psa nastupujícího do vozu byl pro kolemjdoucí nezapomenutelným zážitkem. Onehdy na to vzpomínal jeden kamarád: "Jana otevřela kufr, Matěj naskočil, Trabant se postavil na zadní..."Jednou jsme vyrazili na výlet. Cestou jsme se stavovali pro kamarádku Petru. Ta vyšla z domu s Korinou, svou fenkou dalmatina. Matěj začal okamžitě radostně štěkat a skákat, přičemž Trabanta málem převrátil. Připadal jsem si v tom okamžiku jako nudle v bandě. Ještě chvíli po vyjetí na hlavní silnici (než se Matěj uklidnil) nebyli si ostatní řidiči zcela jisti, zda neřídím pod vlivem alkoholu. Jiná kuriózní příhoda se stala, když jednou Jana s Matějem jela stopem. Nechápu dost dobře řidiče, který zastaví holce se psem velikosti telete. Ale stalo se. Jana si sedla dopředu a nacpala si Matěje před sebe na podlahu. Ten řidič musel být naprostý flegmatik, když jen po chvíli poznamenal: "Slečno, řekněte tomu psovi, ať vyndá z huby řadící páku, potřebuju tam dát čtyřku."