Dneska si můžete přečíst dokončení pátečního příběhu.

Největší "zbojník v okolí krásně rostlý vlčák Bruno, byl od naší Boby oddělen nejen ulicí, ale i zdí a mnou vlastnoručně vyrobenou bránou vysokou téměř 170 cm. Co je to však proti lásce, hormonům či volání přírody, chcete-li...

Jednoho obyčejného dne společně v klidu obědváme a najednou na dvoře nápadný, ale ovšem zcela netypický hluk. Ne důvěrně známý agresivní štěkot na neznámého kolemjdoucího, ale něco mezi nářkem a snad psí rozkoší, prostě něco pro nás zcela nového. Vyběhnu tedy na dvůr a co nevidím scénu, vlastně věčnou, ale zároveň šokující. Bruno přes všechny zmíněné překážky na našem dvoře, obšťastňuje zrovna hárající oba naše miláčky. Ano, byl asi z těch co mají raději holky než vdolky a statná Boba mu nestačila, vrhl se tedy i na útlého leč sporého Puňtu. Následky ovšem na sebe nenechaly dlouho čekat a naši milí pejsci veseli rostli do šířky. Nejprve stala se Puňťa vzornou matkou čtyř malých štěnátek. Po pár dnech nastal den statné Boby. O Puňťu, abych řekl pravdu jsem se bál (ten fysicky nepoměr), u Boby naopak jsme všichni čekali jen nádheru. Na vše jsme se řádně připravili, nakoupili odbornou literaturu a od expertů jsme slyšeli, že vlčáci se rodí zpravidla jen tři až čtyři a že tedy vše bude jak jen býti má. Chyba lávky. Ačkoliv profesí lékař, netušil jsem, že i naši kamarádi nejvěrnější mohou onemocnět porodní psychosou. Bohužel stalo, je třeba ovšem říci, že Boba místo očekávaných čtyř, porodila jedenáct malých vlčáčků.